Brány vnímání

Taková slova bývalý prezident sice nikdy neřekl, ale zřejmě si to myslí. Jak jinak si totiž vysvětlit, že se stal členem Římského klubu, elitního spolku, který přesně takové myšlenky razí a snaží se je popularizovat?

Nejde samozřejmě o žádnou novinku, členství v prestižní organizaci Havel přijal už v roce 1990, ale až dosud - kromě nezávislých internetových médií - na to nikdo nepoukazoval. Myslím, že je na čase nahlas říci, že Václav Havel je členem klubu, který vyznává eugeniku, usiluje o depopulaci a lidský život pro něj má hodnotu toliko pouhého čísla. Je tedy více než pravděpodobné, že stejným způsobem uvažuje i Havel sám.

Tento komentář by se klidně mohl jmenovat ´Co se Václav Havel bojí přiznat´. Tento název jsem skutečně nosil v hlavě už několik měsíců, od chvíle, kdy jsem se začal Václava Havla ptát, proč v této elitní organizaci je. Ve skutečnosti to už bude pár let - první takovýto dotaz jsem vznesl ještě v roce 2009 skrze jeho tajemnici, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Ptal jsem se podruhé a opět nic. Ptal jsem se po několika měsících potřetí (to už jsem pracoval v jiném médiu), se stejným výsledkem. Ani v jednom případě se Havel nechtěl vyjádřit k členství v tomto prapodivném společenství.

Podíváme-li se navíc na osobní webové stránky Václava Havla, najdeme rubriku ´vybraná členství´, kde můžeme sledovat rok po roce, kdo kam Havla pozval a kam Václav Havel takříkajíc vlezl. Napočítáme asi pětatřicet členství, řádných i čestných, v organizacích domácích, zahraničních či internacionálních, známých i méně známých, prestižních i vyloženě obskurních. Že je čestným členem Římského klubu (Club of Rome) se ale nedozvíme. Oficiální stránky Římského klubu přitom Havla mezi čestnými členy jmenují. Že by se tím Havel nechtěl chlubit? Za pochlubení by to přitom stálo - málokterá organizace je tak elitní, jako tato, která si stále udržuje jen sto členů. Sto lidí z celé planety a Havel je mezi nimi. Jediný Čech. Proč se k tomu nechce přiznat?

Historie Římského klubu je stejně tak překvapivá jako jeho ideová východiska. Je něčím zcela jiným, než za co se vydává. Abychom pochopili, o co jeho členům jde, musíme se podívat na osobu jeho zakladatele. Je jím Aurelio Peccei (1908-1984), bývalý manažer automobilky Fiat, který se jednoho dne (roku 1970) spolu se skotským vědcem a generálním ředitelem OECD Alexandrem Kingem rozhodl, že svět je příliš složitý a čelí příliš velkým výzvám a o těch je třeba diskutovat na celosvětové úrovni. To jsou ale povídačky pro děti, my se na to podíváme hlouběji.

Pěkně ten příběh popsal historik Vítězslav Kremlík, který se Římským klubem zabýval a vynesl na světlo spoustu zajímavých informací, které by vám novináři nikdy neřekli, ani kdyby o Římském klubu někdy psali (oni o něm ale pro jistotu nepíší). Když to stručně shrnu, Itala Pecceiho si vyhlédl Jermen Michailovič Gvishiani, zeť sovětského reformního premiéra chruščovské éry Alexeje Kosygina (1964-1980) a syn generála NKVD a to v době sbližování Západu a SSSR těsně po karibské jaderné krizi. Peccei už ve třicátých letech obdivoval Lenina, o jehož ekonomických náhledech napsal disertační práci, studoval v Moskvě a zmíněného manažera Fiatu dělal v pobočkách automobilky v SSSR a Číně. Pecceiho volání po světové vládě prostřednictvím OSN zaujalo Gvishianiho natolik, že Pecceiho znovu pozval do Moskvy, kde ho seznámil s Alexandrem Kingem. Muži začali spřádat plány, jak vybudovat most mezi Východem a Západem, což byl krok, bez kterého se vytoužená světovláda uskutečnit nedá. Z té doby také pochází citát, který si později připomeneme - že za účelem sjednocení lidstva je třeba vymyslet klidně i fiktivního nepřítele. Například globální oteplování.

V základu jejich uvažování tak byl sen o světové vládě, globálním centrálním plánování, omezení kapitalismu. To, co by lidé jako politické poselství nepřijali, se však dovedně zabalilo do vědecké rétoriky a skrylo pod různé záminky, jako je už zmiňovaná hrozba klimatických změn. Zde leží počátky Mezinárodního klimatického panelu (IPCC), ale i Římského klubu, který měl dodávat potřebné PR - vyrábět analýzy a vědecký konsenzus, kterého se poté chytí politici. Nikdo by za tímto prestižním spolkem nehledal ambice představitelů obou na oko znepřátelených bloků (sovětského a západního) na vytvoření společné celoplanetární vlády. A přece tomu tak od začátků bylo a je tomu dodnes, což dobře dokazuje i členství Michaila Gorbačova v Římském klubu i to, že Gorbačov se stal zapáleným hlasatelem ideologie globálního oteplování způsobeného člověkem a současně víry, že se před tímto nebezpečím zachráníme, když budeme uvažovat a žít zeleně. Tím se dostáváme k onomu fiktivnímu nepříteli, který je potřeba ke sjednocení lidstva. Po rozpadu SSSR a s koncem bipolárního rozdělení světa bylo třeba nějakého takového strašáka lidstvu představit, aby se obhájilo to, co bylo ještě před několika lety nepředstavitelné - spolupráce USA a Ruska na společné globální vládě. Otázka ale může znít i jinak - nebylo i samotné "zhroucení" SSSR (Gorbačov) provedeno jako součást tohoto plánu, když víme, že strašák globálního oteplování se nehledal až po konci studené války (aby zaplnil vzniklé vakuum), ale byl vymyšlen už v 70. letech?  

Toto historické pozadí Římského klubu vrhá poněkud jiné světlo na Havlovu víru v environmentalismus (ta se nyní jeví jako pouhá povinná ideová výbava členů klubu), na jeho podíl při "sametové revoluci" (změna režimů byla předem připravená) a v jistém smyslu by i vysvětlovalo, jak se mezi tyto vyvolené Havel dostal (odměna za provedenou práci).

Ale zpátky k Římskému klubu. Ten na sebe upoutal pozornost několika dosud hojně citovanými publikacemi jako jsou "Meze růstu" (Limits to Growth, 1972) či "První globální revoluce" (The First Global Revolution, 1991). Například prvně zmiňovaná analýza upozorňovala na to, že je třeba zastavit hospodářský růst a že svět stojí před vyčerpáním přírodních zdrojů, především ropy, do roku 1992. Předpověď se evidentně nevyplnila, ale o to Římskému klubu ani nejde. Jeho úkolem je přinášet katastrofické scénáře, které lidstvo vystraší a připraví ho tak na přijetí jinak těžko stravitelných myšlenek na zavedení celosvětové vlády. Když se podrobněji zabýváme fenoménem údajného globálního oteplování, zjistíme, že plány na světovou vládu coby řešení této hrozby jsou obsaženy nejen v těchto dnes už desetiletí starých programových dokumentech Římského klubu, ale i v těch nejnovějších rozhodnutích učiněných například loni v mexickém Cancúnu. Jinými slovy - elitáři, kteří si globální oteplování vymysleli, jedou přesně podle svého jízdního řádu, což by pro nás měl být důvod, abychom spolky jako je Římský klub nikterak nepodceňovali.

"Zdá se, že lidé potřebují společnou motivaci v podobě společného nepřítele, aby se dokázali spojit a spolupracovat … hledání obětních beránků je taktika stará jako lidstvo samo. Když nevíte, co s domácí politikou, odveďte pozornost k hrozbám z vnějšku. Sjednoťme národy proti vnějšímu nepříteli, buď skutečnému, nebo k tomu účelu vymyšlenému" (s. 71). "Při hledání nového nepřítele, který nás sjednotí, nás napadlo, že se k tomuto účelu dá využít znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně (… ) Skutečným nepřítelem je však lidstvo jako takové“ (King, Alexander; Schneider, Bertrand. The First Global Revolution, ISBN: 0679738258, s. 75).

Globalisté zde otevřeně přiznávají, že globální oteplování je jen vymyšlený strašák, aby nás mohli lépe kontrolovat. To není nic, co bychom nevěděli, ale zaráží, jak otevřeně to ve svých materiálech přiznávají. Ještě hrozivější ale je, že zatímco nám překládají smyšleného nepřítele, pro ně jsme skutečným nepřítelem my sami.

"Země má rakovinu a tou rakovinou je lidstvo," píše se například v druhé zprávě Římského klubu. (Mesarovic, Mihajlo; Pestel, Eduard. Mankind at the Turning Point: The Second Report to The Club of Rome, 1974; ISBN: 0-525-03945-77, s. 3).

V ještě slavnější první zprávě (First Global Revolution) se pak mluví o tom, jak podobné myšlenky globalistů uvést v praxi. Rozhodně ne v prostředí demokracie. "Jakkoliv rouhavě to může znít, demokracie už nestačí na řešení úkolů, které jsou před námi. Složitost a technická povaha dnešních problémů znamená, že volení zástupci leckdy nedokážou včas přijmout potřebná kompetentní rozhodnutí." (King, Alexander; Schneider, Bertrand. The First Global Revolution ISBN: 0679738258; s. 70).

Jaký režim by tedy mohl umožnit kontrolu populace v té míře, v jaké ji globalisté požadují? Je to systém globální vlády, která je prostředkem pro naplnění jejich tužeb, ale i samotným cílem zároveň. Tato globální vláda by rozhodovala o tom, kolik a kde se bude rodit dětí.

"Planetární režim by dostal zodpovědnost za rozhodování týkající se optimální velikosti jak světové, tak regionální populace. Každá země by dostala přiděleno jisté číslo v rámci svých regionálních limitů. Světová vláda by ale měla pravomoc tyto limity vynucovat." (Ehrlich, R. Paul; Holdren, John. Ecoscience: population, resources, environment San, 1977, ISBN: 0716705672; s. 943).

Vidíme tedy, že druhým základním cílem těchto globalistů je kromě snu o světovládě i snaha omezit počet lidí na zemi. Obě věci přitom spolu úzce souvisí - lépe se vládne maximálně miliardě lidí, než miliardám sedmi nebo devíti.

V představách členů klubu se tak snoubí neomalthusiánské myšlenky (předstíraný strach, že dojde k vyčerpání zásob a že je země přelidněná), touha ovládat velikost lidské populace či obdiv k nacistickým eugenickým programům, s neskutečnou pýchou a ambicí rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo ne, který stát si zaslouží populační růst a který nikoli.

Kam tím vším mířím? Chci jen poukázat na to, že existuje (možná na počet malá, ale finančně silná, ale i mocensky vlivná - posledně jmenovaný autor, John Holdren, je dnes vlivným poradcem současného amerického prezidenta Baracka Obamy) skupina lidí, která je přesvědčena jednak o rasové výlučnosti bílého Západu a o tom, že ho zbytek lidské populace ohrožuje, za druhé pak o tom, že je nás hodně tak jako tak a že by zeměkouli (ve skutečnosti však jim samotným) pomohla silná redukce lidského pokolení na řádově stamiliony a to i v civilizaci západní (i proto Holdren dříve propagoval přidávání chemikálií do pitné vody v USA za účelem kontroly porodnosti - vidíme tedy, že jim nevadí jen z jejich pohledu méněcenné rasy, ale že mají odpor k životu jako k takovému). Preventivní programy na udržování lidské populace na nízké úrovni běží už celá desetiletí (potratový průmysl, eugenika, vakcíny, které vedou k neplodnosti, Planned Parenthood, politika jednoho dítěte v Číně apod.) a těmito lidmi jsou finacovány (například Bill Gates), stejné lidi (či jejich otce) bychom ale měli hledat i za různými katastrofami, které skokově snižují už žijící populaci (války, v laboratořích vyvinuté a úmyslně šířené nemoci jako AIDS apod.). Nebo si snad myslíme, že klesající počet spermií u mužů a nepochopitelná neplodnost dnešních párů má příčiny ve stresu z práce, v kouření a alkoholu, jak je nám módně překládáno? (stres přece lidé zažívali vždy, stejně jako alkohol či tabák patří k lidstvu od nepaměti respektive od nalezení Ameriky).

Jakkoli nám mohou podobné názory znít jako šílenost, jde o víru zastávanou mnoha významnými a bohatými lidmi. Víru proměňovanou díky jejich vlivu a nezměrnému bohatství v krutou realitu.

I kdyby se mezi takové lidi dostal Havel z pouhého nerozumu a vypočítavosti, pomáhá jejich uvažování legitimizovat, protože jako bojovník za lidská práva, velký humanista, lidumil a demokrat, za kterého se považuje a je považován, dodává punc morálnosti spolku, který je vysoce nemorální.

V jednom svém nedávném textu jsem napsal toto: "Souhlasit s čestným členstvím v organizaci s takovými plány ukazuje buď na ohromnou lehkovážnost, se kterou se Havel připlete všude tam, kde cítí šanci zviditelnit se vedle jiných elitářů (aniž by si předtím přečetl jejich základní programové příručky), nebo (a to spíše, s přihlédnutím k některým jeho názorům) na mrzkou morální úroveň člověka."

Osobně jsem přesvědčen, že Václav Havel podobným věcem i sám věří. Například v novoročním projevu z 1. ledna 2000 řekl: "Kdybych měl velmi stručně charakterizovat situaci světa, jehož jsme dnes – ať chceme či nechceme – nedílnou součástí, pak bych řekl, že je opravdu varovná. Některé odhady říkají, že koncem nadcházejícího století může být na Zemi až čtyřicet miliard lidí a že takové množství může vážně ohrožovat samu existenci života na naší planetě. Už teď jsou stále rychleji ničeny různé neobnovitelné zdroje, ať paliv či surovin, vymírají živočišné druhy a člověk se dokonce vědomě připravuje i o látku pro život tak důležitou, jako je kyslík."

Havel samozřejmě nemluví o tom, že by chtěl tento problém vyřešit vyříznutím tohoto rakovinotvorného nádoru - lidstva - z povrchu zemského, jeho poselství je ale jasné. Pomáhá popularizovat blud, který tvrdí, že neuděláme-li nic, všichni zahyneme. Odtud je už jen krůček k všemožným programům Billa Gatese, které růst populace cíleně podvazují.

Zbývá tedy otázka, kde se toto vše v našem dramatikovi, přikulovači, bohémovi a bytostném demokratovi Václavu Havlovi vzalo. Jde zřejmě o duchovní rodinné tradice (okouzlení okultismem, Svobodným zednářstvím a dalšími démonskými věroukami bylo pro rodinu Havlů typické - v některém ze svých příštích článků se na toto téma podívám blíže) v kombinaci s tím, že se dostal do "špatné společnosti" lidí jako David Rockefeller a jemu podobní.

Právě Davida Rockefellera, který před týdnem na zasedání Bilderbergské skupiny ve Švýcarsku oslavil 96. narozeniny, je třeba hledat za podobnými exkluzivními a prestižními spolky, jako je vedle Bilderberg Group i Trilaterální komise, Rada pro vnější vztahy (CFR), ale i zmíněný Římský klub. Mezi členy Římského klubu sice Rockefeller přímo nefiguruje, ale tím se nesmíme nechat zmást. Rockefeller je velkým zastáncem řízené kontroly populace, jeho nadace a nadace jeho předků vždy podporovaly eugenické a depopulační programy (ať už probíhaly v nacistickém Německu či pod hlavičkou poválečné "mírové" OSN) a bylo to ostatně v rockefellerovském konferenčním středisku Bellagio v severní Itálii u jezera Como, kde byl Římský klub v sedmdesátých letech založen.

Že je vztah Davida Rockefellera a Václava Havla blízký, dosvědčuje citace z Rockefellerových pamětí.

"Mé celoživotní konání coby internacionalisty lze nejlépe popsat na příkladu jednoho mimořádného dne v roce 1995. Tehdejší 23. říjen byl v Radě pro mezinárodní vztahy pracovně bohatý den. Kulaté 50. výročí založení Organizace spojených národů přilákalo do New Yorku téměř 200 hlav států a předsedů vlád a mnozí prosili o tom, aby směli před Radou (CFR) promluvit. Přesto byl onen den navzdory rozdílnosti řečníků naprosto neobvyklý: Tiang Tse Min, prezident Čínské lidové republiky, Václav Havel, prezident České republiky a bývalý politický vězeň, který svou zemi výmluvným způsobem provedl "sametovou revolucí", Jásir Arafat, vůdce Organizace pro osvobození Palestiny, kterého mnozí pokládali za teroristu a někteří za garanta trvalého míru na Blízkém východě a konečně Fidel Castro, charismatický vůdce kubánské revoluce a již téměř 40 let nepoučitelný protivník Spojených statů. Mělo to ironický náboj. S výjimkou Havla tito muži totiž kdysi přísahali, že budou až do smrti bojovat proti imperialistické Americe. Nyní, na konci studené války, přijeli do centra světového kapitalismu, a pilně se snažili setkat se s americkými bankéři, aby s nimi uzavřeli obchody - a to dokonce i Fidel Castro." (Paměti Davida Rockefellera, kapitola 27 - Hrdý internacionalista)

Jak vidíme, z dvou set hlav států utkvělo v Rockefellerově mysli jen několik jmen - mezi nimi Havel.

Když jsem se na podobu vztahů Václava Havla a Davida Rockefellera ptal v kanceláři bývalého prezidenta, musel jsem být trochu neodbytný, abych vůbec nějaké vyjádření získal. "Václav Havel se s Davidem Rockefellerem setkal dvakrát před lety na společenských akcích ve Spojených státech amerických," odpověděla nakonec stručně tajemnice Havlovy kanceláře Sabina Tančevová. Jako novinář si podobnou odpověď čtu - ano, znají se a setkávají se.

Tyto věty cituji proto, abych ukázal, že není pouhou náhodou, když spolupracovníky Václava Havla najdeme jako členy Rockefellerových spolků (Vondra, Schwarzenberg, Dlouhý, Telička, Kunert a další). Samotný Václav Havel totiž s Davidem Rockefellerem udržuje jisté vztahy, jejichž přesná podoba nám asi zůstane utajena, ale které našeho bývalého prezidenta řadí spíše k obhájcům internacionálních zájmů, než zájmů této republiky.

Mezi těmito internacionálními zájmy si pak čestné místo udržují plány na redukci světové populace a ustavení světové globální vlády, která by tento zredukovaný lidský ostatek ovládala.

Právě proto jsem Havlovi v nadsázce vložil do úst větu, kterou jsem tento článek uvedl. Myslím totiž, že nejsem tak daleko od pravdy. Měli bychom se totiž naučit číst mezi řádky. Ať Václav Havel navenek říká cokoli, mezi řádky můžeme slyšet, že se necítí být jedním z nás, ale členem světové rodiny elitářů, kterou my, obyčejní lidé, ohrožujeme.

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš