Brány vnímání

V každé společnosti najdeme určité procento duševně mírně či více vychýlených jedinců, kteří za každým významnějším společenským jevem a událostí vidí důmyslné konspirace.

Výstižnou definici konspiračních teorií nabízí například Wikipedie, která je popisuje jako teorie, jež vysvětlují události, stav věcí nebo aktuální vývoj jako výsledek spiknutí skupiny osob, která vědomě a tajně působí v neprospěch zbytku společnosti. Vyznavači konspiračních teorií obvykle tvrdí, že touto skupinou jsou vlády, mocné korporace nebo mezinárodní organizace, tajné spolky (jejichž existence mnohdy není doložena), představitelé určitých národů či náboženství nebo dokonce mimozemské civilizace.

Obecně lze většinu konspiračních teorií odbýt jako selhání intelektu nebo jako do určité míry paranoické projevy, jejichž nositelé odmítají přijmout logická, často zcela srozumitelná vysvětlení určitých jevů. Lidé, kteří věří konspiračním teoriím, jsou naštěstí ve většině civilizovaných zemí jen menšinami někdy zmatených, někdy ale také bohužel docela pomatených jedinců.

Ani nositeli českých konspiračních teorií by se tudíž nebylo nutné vážně zabývat, kdyby se nejrůznější konspirační teorie nerojily přímo v okolí hlavy českého státu. Z historie totiž víme, že ve spojení s hlavním proudem politiky mají některé konspirační teorie, rozvinuté do podoby doktrín, na svědomí obrovské tragédie.

Už před časem proslul prezidentův vicekancléř Petr Hájek pozoruhodnou konspirační interpretací událostí 11. září 2001. Rozsáhlou manipulaci, hraničící s konspirací, nachází také v současném mediálním světě.

Prohradní, nebo spíše hradně-servilní tiskovina zvaná Revue Fragmenty, v níž se mimo jiné občas publikačně profiluje prezidentův nejnovější oblíbenec, politický extremista Ladislav Bátora, zase poskytuje nemalý prostor různým konspiračním teoriím, které se týkají údajných záměrů nastolit světovou vládu, na čemž se má podílet například i skupina Bilderberg.

Revue tak například věnovala nemalý prostor pražskému vystoupení amerického „experta“ na údajně konspirační povahu Bilderbergu, Daniela Estulina. Tento přistěhovalec z Litvy, kterého brali dosud vážně převážně jen diktátoři, jako jsou Fidel Castro nebo Hugo Chavéz, ve svých knihách a veřejných projevech rozvíjí často až neuvěřitelné teorie o tom, co bilderbergská setkávání významných státníků, expertů a byznysmenů údajně jsou. Zdrojem těchto spekulací je přitom jednoduchý fakt: setkání jsou neveřejná. A neveřejná jsou z prostého důvodu: mnozí z vysoce postavených politiků a dalších osobností by se jinak asi zdráhali mluvit úplně otevřeně.

Autor tohoto textu byl na jedno setkání bilderbergské skupiny před deseti lety pozván a byl svědkem docela normální konference, na níž se střídaly panely na řadu zajímavých témat. V nekonspiračním vidění světa lze tak bilderbergské setkávání docela jednoduše popsat jako snahu organizátorů nabídnout lidem, kteří často rozhodují o osudech jiných lidí (politici, šéfové korporací) nebo jiné lidi ovlivňují (publicisté, veřejní intelektuálové), osvětu a diskusi nad tématy mezinárodní politiky a hospodářství, jimž se většina nemá čas do hloubky zabývat.

Na setkání jsou zvány osobnosti nejrůznějšího ideologického zaměření, od konzervativců až po socialisty, od neoliberálních vyznavačů neviditelné ruky trhu až po kované keynesiánce.

Je možné, že se někteří z nich mimo oficiální program na něčem s jinými domlouvají, ale nejde o žádné spiknutí. Je to podobné, jako když se v českém kontextu někteří významní lidé z byznysu, politiky, žurnalistiky a prostředí občanských iniciativ setkávají na konferencích skupiny Lípa. I tam lze najít lidi od leva do prava, i tam se možná někteří účastníci u sklenky vína na něčem po večeři s někým domlouvají, ale bylo by docela těžké udělat z tak pestré směsi lidí skupinu s konspiračními záměry. Pokud ano, museli bychom tam zařadit i choť pana prezidenta, Livii Klausovou, která na jednom setkání Lípy byla.

Ještě bizarnější teorii, než je teorie světovlády skrze Bilderberg (jenž je jen další variací na téma, jež v moderní době rozvířilo už před sto lety nechvalně známé falzum zvané Protokoly sionských mudrců) nabídl nedávno další z nových členů „hradního klubu“, novinář Adam Bartoš. Řeč teď není o jeho seznamu nepolepšitelných pravdoláskařských petentů (který odkazoval ke konspiračním teoriím svého druhu, v nichž hlavní roli hrají údajní představitelé údajného společenství Pravdy a Lásky), ale o neuvěřitelném textu publikovaném nedávno na serveru První zprávy.

V něm Bartoš naznačuje, že nedávné zemětřesení v Japonsku (jakož i zemětřesení jinde, například to na Haiti) jsou výsledkem práce temných sil v supertjaném americkém vojenském výzkumu. Takové urážlivé blouznění by se snad dalo odbýt jen další konspirační teorií, v níž Bartošovu mysl ovládají zlí mimozemšťané. Neměl by se nechat vyšetřit?

Tento novopečený člen "hradní partičky", jehož seznam pravdoláskařů se velmi líbil i panu prezidentovi, také samozřejmě pravidelně rozvíjí konspirační teorie o výše zmíněné skupině Bilderberg, o snahách nastolit světovládu, a podobně populárních tématech. Ve svém nejposlednějším dílku se pouští do úvah o tom, zda nově založený levicový think-tank CESTA, jakož i plány na zřízení české pobočky docela jistě nelevicového amerického Aspen institutu nejsou dílem stejné konspirace temných globálních sil v režii Bilderbergu, neboť jak přeci všichni víme, jednoho jeho setkání se účastnil spoluzakladatel CESTY Jiří Pehe, a jiného zase Karel Schwarzenberg, který podporuje založení Aspen institutu v Praze.

Podle Bartoše je "posledním domácím úkolem", který Pehe od bilderbergovců dostal, zaměřit se na levicovou část české politické scény. Chce se dodat, že První zprávy, jejichž publikační činnosti dominuje Bartoš s podobnými urážkami, trapnými spekulacemi a paranoidními teoriemi, si brzy při letmé četbě mohou někteří lidé začít plést s věstníkem pacientů z pavilonu pro těžce narušené osobnosti nějaké psychiatrické kliniky.

S takovým věstníkem by si mohli také někteří čtenáři splést Revue Fragmenty, v jejímž internetovém vydání lze nejnověji žasnout nad článkem šéfredaktorky Ivany Haslingerové půvabně nazvaném „EU není pouhý podvod, ale zločinné spolčení neviditelných loutkařů“. Samotný text sumarizuje projevy na konferenci euroskeptiků, jejímž ústředním tématem, jak se zdá, byla protievropská paronia, hraničící s konspiračními teoriemi.

Což nás vrací k panu prezidentovi. Byl to koneckonců on, kdo už před 8 lety naznačoval, že evropský integrační projekt je jakýmsi zákulisním dílem politiků, kteří jsou zvyklí na to, že snídají v Benátkách, obědvají v Paříži a večeří ve Stockholmu, a z druhé strany pak evropských byrokratů. Obě tyto skupiny profitují z prohlubování evropské integrace, zatímco drtivá většina Evropanů žádné takové zájmy nemá, ujišťuje pan prezident, který je vždy dobře informován o tom, co si spolu s ním „drtivá většina“ myslí.

Pan prezident pak zastřešil tyto své úvahy dnes již slavnou teorií „evropeismu“, který prý navazuje na různé temné „ismy“ minulosti. Václav Klaus je ovšem autorem i několika dalších teorií, které hraničí s konspiračním viděním světa.

V roce 2005, na zasedání Rady Evropy ve Varšavě, hovořil například o pokusech potlačit demokracii v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu, které prý chtějí bez demokratického mandátu přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Pan prezident upřesnil, že má na mysli zejména různé projevy NGO-ismu a radikálního humanrightismu. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují podle něj nové formy ohrožení lidské svobody.

V Klausově vidění svádějí „standardní“ politické struktury, vzešlé z voleb, neustálý boj o demokracii s nikým nevolenými elitami a nikým nevolenou občanskou společností, které lze považovat za jakousi formou konspirace, nejspíš s nadnárodními kořeny, jak se dočítáme v textech lidí, kteří myšlenky našeho pana prezidenta „dovysvětlují“ a rozvíjejí, často za jeho blahosklonného přitakávání.

V roce 2007, když publikoval knihu „Modrá, nikoliv zelená planeta“, stvořil Klaus ještě strašidelnějšího globálního nepřítele. Komunismus byl podle něj nahrazen hrozbou ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie hlásá, že jí jde o ochranu Země a přírody, a pod tímto sloganem – podobně jako kdysi marxisté – chce nahradit svobodný a spontánní vývoj lidstva určitým druhem centrálního (nyní globálního) plánování celého světa.

Snad právě objevení tohoto globálního nepřítele, kterého lze prý přirovnat k nacismu, přimělo některé spolupracovníky pana rezidenta, aby trochu modifikovali teorii o prospěšnosti systému standardních politických stran, když z něho Ladislav Jakl vyřadil zelené, o nichž v roce 2010 prohlásil, že mezi Stranou zelených a ekoterorismem neexistuje ostrá hranice.

Prostě někdo „za scénou“ chce pořád plánovat a ovládat dění nejen v české společnosti, ale celého světa, a neštítí se ani (eko)terorismu. Panu prezidentovi a lidem okolo něj to působí vážné starosti. Jsou přeci zastánci standardních mechanismů neviditelné ruky trhu a demokratické politiky, a to do té míry, že když propukne nějaký korupční skandál, jako třeba ten na Ministerstvu životního prostředí, který ukazuje na docela konkrétní síly mafiánského kapitalismu v pozadí politiky, pan prezident to odbude jako titěrnost.

Proč by měl Hrad a jeho spřátelené okolí hledat viníky současného stavu mezi konkrétními korupčními bratrstvy v politice a byznysu, která demokracii podemílají zcela zjevně, když je mnohem „jednodušší“ velkými tahy štětce malovat obraz celosvětového spiknutí, v němž se to hemží radikálními environmetalisty, humanrightisty, nikým nevolenými elitami, moci chtivými bruselskými úředníky, bilderbergiány a supertajnými zbrojními programy (v jejichž rámci si Američané, zřejmě aby zakryli stopy, zkouší ničivá zemětření tu na svých nepřátelích, tu na svých spojencích).

Tuto úvahu lze zakončit jak zprávou dobrou, tak zprávou špatnou. Nejprve ta špatná: viditelné zhoršování páně prezidentovy mysli, dováděné do zcela absurdních závěrů „braintrustem“, jímž se obklopil, budeme muset vydržet ještě dva necelé roky. A ta dobrá? Budeme to muset vydržet už jenom dva necelé roky.

Deník Referendum, 28.3.2011