Sobota 19. dubna 2014

Orwell a současná totalita. Newspeak a politická korektnost

freeglobe.cz,   Neděle 18. července 2010

1984 a 2009

Když se asi před šedesáti lety snažil George Orwell (Eric Arthur Blair) vydat svůj nový román 1984, byl odmítnut dvaceti nakladateli. V alegorickém románu zasazeném do budoucnosti byla spatřována kritika stalinismu, tedy režimu, se kterým si to v té době nikdo nechtěl moc rozházet. Stalinismus pominul, román však nepřestal být stále aktuální, naopak v roce 2009 můžeme konstatovat, že některé popisované praktiky, byly zdařile uvedeny do praxe. Připomeňme si, o co v Orwellovu románu jde, a zkusme si autorovy vize srovnat s realitou současnosti.

Oceánie a Evropa

V roce 1984 neexistují již národní státy (Londýn, kde se příběh odehrává, je hlavní město Územní oblasti jedna státu Oceánie), ale pouze tři obrovské superstáty (Oceánie, Eurasie a Eastasie), které spolu vedou permanentní válku sloužící k udržení kýženého statu quo. V Oceánii vládne Strana, jejíž hlavou je mytický Velký bratr. Obyvatelstvo se dělí na členy vnitřní Strany (vládnoucí elity), členy vnější Strany (střední třídy) a tzv. proléty – prostý lid. Ideologie státu Oceánie se nazývá Angsoc (anglický socialismus), jehož osvojení je vyžadováno od každého člena Strany. Myšlení a chování členů strany je sledováno Ideopolicií skrze všudypřítomné obrazovky. Každý náznak nepravověrného myšlení je trestán jako ideozločin a obvykle končí zmizením provinilce a zametením stop po jeho existenci.

Soudržnost obyvatelstva je udržována vzbuzováním nenávisti proti vnějšímu (státy, se kterými je Oceánie ve válce) i vnitřnímu (odbojové hnutí zvané Bratrstvo) nepříteli. Po členech Strany je požadována absolutní oddanost Straně – proto Strana likviduje tradiční rodinné hodnoty a povoluje sňatky pouze mezi lidmi, kteří se vzájemně nepřitahují, výhradně kvůli plození dětí. Rodinné vazby trhá rovněž státní výchovou dětí a jejich štvaním proti rodičům. Na proléty Strana takové nároky nemá, poskytuje jim relativní volnost, hledí na to, aby uspokojovala jejich sexuální potřeby šířením pornografie – udržuje lid ve stavu, kdy nemá zvláštní důvod se organizovat a bouřit proti Straně. O nezbytnou propagandu se stará Ministerstvo pravdy, nepřizpůsobiví jedinci končí na Ministerstvu lásky.

Než přikročíme k hlavnímu tématu článku, tj. nástroji na udržení moci Strany, kterým je ovládání myšlení prostřednictvím doublethinku a newspeaku, srovnejme si výše popsanou situaci v Oceánii s realitou dnešní doby. Co se týká národního státu, stojí Evropa na počátku cesty k vytvoření centralizovaného superstátu, který se maximálně snaží redukovat národnostní zvláštnosti. Přestože stále ještě existuje parlamentní demokracie na národní úrovni, v Evropské unii má většinu frakce, která má jednotnou ideologii, již bychom mohli nazvat dialektickým spojením liberalismu a socialismu (Libsoc?), a je možná jen otázkou času, kdy budou eliminovány všechny opoziční hlasy. Ideologickou čistotu sleduje EU prostřednictvím národním státům oktrojovaným zákonů, jako je kupříkladu tzv. antidiskriminační zákon. Existují již zločiny myšlení, za které může být provinilec poslán na pár let za mříže, za všechny jmenujme například tzv. popírání holocaustu, v budoucnu bude prosazena trestnost tzv. homofobie. Libsoc rovněž vytváří umělé vnitřní nepřátele, kterými je kupříkladu naprosto marginální skupina tzv. neonacistů. Tradiční rodina tvořená mužem, ženou a dětmi je postupně likvidována prostřednictvím legalizace nepřirozených svazků, jakož i indoktrinací dětí prostřednictvím státního vzdělávacího systému. K propagaci svých idejí má Libsoc rovněž svá zvláštní ministerstva a ministry (v ČR je typickým příkladem takového ministra Džamila Stehlíková). Vidíme, že v určitých bodech vykazuje situace ve fiktivní Oceánii se současnou situací v Evropě až překvapivé shody.

Doublethink a dialektika

Tématu tohoto čísla se týká skutečnost, že vládu uskutečňuje Strana prostřednictvím zvláštního způsobu myšlení, který umožňuje intelektuálně zdatnějším jedincům „podržet v mysli dvě protikladná přesvědčení a zároveň obě akceptovat“ (s. 228) – tzv. doublethink. Stranický intelektuál v Oceánii musel umět „úmyslně říkat lži a přitom jim doopravdy věřit“ (s. 228; i proto se ministerstvu zabývajícímu se falšováním minulosti říká Ministerstvo pravdy). Jak je na tom dnešní intelektuál ve srovnání s intelektuálem v Oceánii? Velmi podobně. I on musí umět podržet v mysli dvě protichůdné myšlenky a zároveň obě akceptovat. Kupříkladu musí umět v souladu s listinou základních práv a svobod hájit nezcizitelné právo člověka na život a zároveň právo ženy na usmrcení nenarozeného dítěte a podobně.

Oficiální ideologie Oceánie – Angsoc (anglický socialismus) – si vědomě protiřečí (Válka je mír, Svoboda je otroctví, Nevědomost je síla), moderní filosofie dneška tvrdí, že všechny postoje ke světu (třeba ve vzájemném konfliktu) jsou stejně hodnotné a pravdivé s výjimkou těch, které všechny postoje ke světu za stejně hodnotné a pravdivé neuznávají, nebo že nová vyšší úroveň povstává se sjednocení protikladů. V Oceánii se nazývá tento způsob myšlení doublethink, ve skutečnosti se mu říká postmodernismus či dialektická logika.

Tak jako v Oceánii je doublethink požadován především od členů Strany, tak i prostým lidem dnes je ponechán nárok na tzv. zdravý rozum – ovšem s tím, že uznají, že jsou intelektuálně podřadní.

Horší to mají intelektuálové, kteří se dopouštějí ideologických zločinů. V Oceánii takový jedinec zmizel v útrobách Ministerstva lásky, v současnosti je nepravověrný odstraněn z veřejného života a jeho názor je masovými médii vytrvale ignorován. Pokrokovými intelektuály pak bývá označen za fundamentalistu, který je vnitřně nejistý, totalitárního gaunera či jinou pěknou přezdívkou. A každý jeho projev se stane nedůvěryhodným a jeho názory apriorně špatnými.

Jeden z hlavních ideologů strany vysvětluje, na jakém principu doublethink pracuje, a jaká filosofie jej umožňuje.

Jedině ukázněná mysl chápe realitu, Winstone. Ty věříš, že realita je něco objektivního, vnějšího, co existuje samo o sobě. Věříš rovněž, že podstata skutečnosti je samozřejmá. Když sám sebe klameš a myslíš si, že něco vidíš, předpokládáš, že každý vidí tutéž věc jako ty. Ale já ti řeknu, Winstone, že skutečnost není mimo nás. Realita existuje v lidském vědomí a nikde jinde (s. 264).

Tento, řekněme, epistemiologický postoj není žádným objevem fiktivní Strany, ale je naopak ve filosofii více či méně akceptovaným názorem, který můžeme označit za subjektivismus. Opomineme-li antickou skepsi, patří mezi průkopníky subjektivismu především René Descartes, David Hume a Immanuel Kant. Descartes nalézá jistotu ve vlastním já, teprve od toho, co nachází sám v sobě, se odvíjí jistota všeho ostatního. Hume naproti tomu popírá objektivní platnost rozumem odvozených zákonů, konkrétně kauzality, pro něj jsou skutečnou realitou jen smyslové vjemy a myšlení jsou jen vztahy mezi nimi. Kant se snažil o syntézu Descartova racionalismu a Humova senzualismu a vytvořil teorii poznání, která poznamenala filosofii na mnoho let. Podle Kanta existují v lidském subjektu apriorní formy názoru, které mají vliv na to, jak člověk poznává realitu, objektivní realita existuje, ale je sama o sobě nepoznatelná. Výsledný obraz světa závisí především na subjektu.

Ne nadarmo stojí subjektivismus na počátku filosofie Strany. Neexistuje-li objektivní řád nezávislý na lidském vědomí, pak je možné nakládat se skutečností podle libosti. Cokoliv Strana prohlásí za pravdu a dokáže vsugerovat lidem, to se pravdou stává. Proto Strana neustále přepisuje dokumenty o minulosti, protože podle ní minulost existuje jen v záznamech a hlavách lidí. Nahradí-li se záznamy jinými a lidé se naučí jim věřit, změní se i minulost. V realitě je tento postoj prezentován směrem, kterému se říká dekonstrukce a který je spjatý se jménem francouzského filosofa Jacquese Derridy. Podle tohoto směru neexistuje minulost jako taková, ale je pouze soubor vyprávění o ní vytvořený na základě jednotícího metavyprávění, které z ní činí smysluplný celek (takovým metavyprávěním může být křesťanství, ale i osvícenství a představa neustálého pokroku lidstva). Rozložením tohoto metavyprávění můžeme získat zcela jinou představu o minulosti. V beletristickém díle je dekonstrukce minulosti prezentována v díle Umberta Eca Foucaultovo kyvadlo.

Tak jako v románu 1984 je subjektivismus prvním krokem k doublethinku, tak stojí Kantův subjektivismus na počátku tzv. dialektického myšlení, které je doublethinku podobné jako vejce vejci. Tvůrcem tzv. dialektické metody je německý filosof Hegel. Tvrdí, že v základu reality stojí rozpor. Kupříkladu bytí a nic je pro Hegela jedno. Vývoj se podle Hegela uskutečňuje prostřednictvím spojení protikladů, které umožňuje vznik vyšší kvality. Nejprve je teze, která se změní ve svůj opak – antitezi, spojením obou pak vzniká vyšší úroveň – syntéza. Svět je vývoj objektivního ducha, který se snaží poznat sám sebe. Když se zneguje v antitezi, vzniká příroda. Syntézou ducha a přírody vzniká vyšší jsoucno duchovně-tělesné – člověk. Mimochodem lidské dějiny jsou podle Hegela uskutečňováním pojmu svoboda a končí vytvořením pruského státu, jehož byl Hegel hrdým občanem. Filosofie vedle náboženství a umění je rovněž projevem vývoje světového ducha, filosofie je završena v – Hegelovi.

Newspeak a politická korektnost

Pro ovládání myšlení lidí buduje Strana v Oceánii zvláštní druh umělého jazyka – tzv. newspeak.

Newspeak nebyl vytvořen pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnil všechny jiné způsoby myšlení. Záměr byl ten, že až si newspeak všichni jednou provždy osvojí a oldspeak bude zapomenut, stane se kacířské myšlení – to jest myšlení, které se odchyluje od zásad Angsocu – doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech“ (s. 314).

Tohoto cíle tvůrci newspeaku dosahovali vytvářením nových slov, ale hlavně eliminací slov nežádoucích a všech jejich neortodoxních významů (s. 314).

Newspeak vycházel z angličtiny, která byla nazvána oldspeakem. Gramatika newspeaku se vyznačovala možností záměny slovních kategorií – jednotlivá slova se mohla užít jako podstatná jména, slovesa atd., a především tíhnutím k pravidelnosti (good – gooder – goodest, místo good – better – best). Odbourána byla antonyma, nahrazena byla možností vytvořit zápor jakéhokoliv slova prostřednictvím předpony un- (good – ungood místo good – bad).

Slovní zásoba byla tvořena slovy užívanými v běžném životě, slovy vytvořenými výhradně pro politické účely a vědeckými a technickými termíny. Pro politické protivníky byla vytvářena slova zabarvená negativně, zatímco prostředky, které užívala Strana, byly nazývány slovy s pozitivním významem, byť ve skutečnosti šlo o velmi obávané instituce. Kupříkladu Lamini (Ministerstvo lásky) se zabývalo mučením nepravověrných občanů, Pramini (Ministerstvo pravdy) falšovalo minulost, joycamp (tábor radosti) byl název pro tábor nucených prací. Myšlenky neodpovídající Angsocu prostřednictvím newspeaku vyjádřit nešlo. Pro možné zločiny proti Angsocu má newspeak vlastní pojmenování.

Velmi podobná Orwellově newspeaku je mluva založená na tzv. politické korektnosti pocházející z USA. Jejím cílem je odbourat z jazyka slova, která vůči menšinám mají negativně zabarvený význam, a nahradit je jinými, s cílem změnit myšlení lidí o těchto menšinách. Pro odpůrce naopak vytváří slova zabarvená negativně. Antonyma jsou rovněž většinou eliminována a jazyk je hnán k tomu, aby umožňoval vytváření slov ve všech rodech, čímž zcela ignoruje fenomén příznakovosti a bezpříznakovosti vyskytující se ve všech gramatických kategoriích jazyka. Jazyk politické korektnosti rovněž obsahuje slova pro ideové zločiny.


Příklady nahrazení původních výrazů eufemismy:

Cikán > Rom > občan tmavé pleti; (také „sociálně vyloučený“ – pozn. EUportal)

cizinec > občan hovořící špatnou češtinou;

černoch > barevný > černý > Afroameričan;

deviace > odlišná sexuální orientace;

hluchý > neslyšící > Neslyšící.


Příklady dysfemismů v jazyku politické korektnosti:

homofob – člověk, který nesouhlasí s institutem registrovaného partnerství;

sexista – zastánce tradičního rozdělení rolí muže a ženy;

rasista – člověk, který pozoruje odlišnosti mezi rasami (třeba barvu kůže).

Příklady ideových zločinů politické korektnosti:

antropocentrismus – přesvědčení, že lidé jsou nadřazeni ostatním živočichům;

heterocentrismus – víra, že heterosexualita je „normální“, přirozenější, nadřazená homosexualitě;

logocentrismus – víra, že pravdu, význam a realitu lze poznat a tudíž i reprezentovat jazykem a že ti, kdož si přisvojují „vědění“ a přisuzují si schopnost jasně formulovat a přesvědčivě argumentovat, jsou nějak nadřazeni těm, kteří to nedovedou.

V našem krátkém slovníčku eufemismů si můžeme všimnout jedné věci. To, co je eufemismem vůči původnímu slovu, se za nějaký čas stává slovem, jež znovu začíná být negativně zabarveno, a je třeba je nahradit eufemismem novým. Tato skutečnost nám může poskytnout empirický důkaz toho, že politická korektnost je založena na mylném předpokladu, že prostřednictvím slova je možné změnit realitu, protože skutečnost mimo vědomí a jazyk neexistuje nebo je alespoň nepoznatelná.

Toto přesvědčení je založeno na filosofickém směru, kterému se obecně říká nominalismus. Nominalismus je produktem upadající scholastické filosofie a jako takový stojí na počátku veškerého subjektivismu a agnosticismu. Podle nominalistů je přesvědčení, že slova jsou znaky pro obecné pojmy, jejichž prostřednictvím je uchopována realita nezávislá na myšlení a jazyku, mylné. Podle nich buď žádný pojem neexistuje a slovo vyjadřuje jen souhrn jednotlivin, nebo je pojem pouhou subjektivní mentální entitou, která nevyjadřuje skutečnost, ale je toliko užitečným nástrojem lidské praxe.

Prvním ze směrů, který stojí na počátku jazyka politické korektnosti, je tedy nominalismus. Jestliže prostřednictvím slov nejsou vyjadřovány reálně existující pojmy, pak je pomocí změny slova možné změnit myšlení lidí. Změnou slova se podle tohoto přesvědčení lidem z hlavy dostane i zafixovaný (ale reálně neexistující) pojmový obsah těchto slov. Ovšem skutečnost, že slova je třeba neustále měnit, svědčí o opaku.

Můžeme si uvést jeden příklad. Slovo Cikán bylo spojeno se skupinou občanů, s níž byla spojována vysoká kriminalita. Proto bylo nahrazeno slovem Rom. To ovšem kriminalitu Cikánů nesnížilo! Pořád zůstala vysoká. Proto si lidé začali vysokou kriminalitu spojovat i se slovem Rom. Ve sdělovacích prostředcích se proto v souvislosti s kriminalitou začalo hovořit raději o občanech tmavší pleti, což ovšem rovněž neodbouralo kriminalitu Romů, bývalých Cikánů. Proto se v médiích o národnosti v souvislosti s kriminalitou raději vůbec nehovoří. Kriminalita občanů tmavší pleti, dříve Romů, ještě dříve Cikánů, zůstala i přesto vysoká. To proto, že různá slova označují stále tutéž skupinu občanů. Dokud se v této skupině občanů podíl na kriminalitě nesníží, bude stále s kriminalitou spojována, i přes všechna jména, která jí jazyk politické korektnosti přidělí.

Kromě nominalismu je dalším zdrojem jazyka politické korektnosti skutečnost, že lidé (zřejmě díky zatemnění rozumu daného porušenou přirozeností) tíhnou k nerozlišování mezi slovy a věcmi, což bylo, je a bude původem rozličných magických praktik uskutečňovaných prostřednictvím jazyka. Jde vlastně o tendenci k pověrčivosti, která není tak snadno odbouratelná. Podle běžně rozšířených pověr může to, že se o něčem hovoří, danou událost přivolat. Všichni asi známe pořekadlo: „My o vlku a vlk za dveřmi.“ Často člověk také bývá okřiknut, když hovoří o nepříjemné skutečnosti, aby mlčel a nepřivolával neštěstí. A právě s touto lidskou slabostí počítá jazyk politické korektnosti, který sugeruje lidem, že změnou slova se změní i realita. To je ovšem, jak jsme si ukázali, omyl. Realita se vyřknutím magického zaklínadla tajemným způsobem nemění. Naopak – slova mají realitu prostřednictvím pojmů vyjadřovat.

Závěr


Jsme přesvědčeni o tom, že podobnosti mezi fiktivní Oceánií a současným Západem jsou dosti zřejmé. Je zajímavé, že na rozdíl od Strany stoupenci Libsoc své protivníky aktivně nelikvidují, ale proskribují je prostřednictvím manipulování veřejného mínění či zamezením přístupu k možnosti se vyjadřovat v důležitých médiích. Ovšem to je možná jen otázka času.

My, proléti, kteří nejsme považováni za významné, ovšem máme relativní svobodu, protože nejsme pro Libsoc příliš nebezpeční. Svou intelektuální elitu si Libsoc vychovává prostřednictvím humanitních oborů na vysokých školách, kde jsou otvírány studijní programy, v nichž je bezrozporné myšlení (logocentrismus), přesvědčení o výjimečnosti evropské kultury (etnocentrismus), názor, že člověk má výlučné postavení v přírodě (antropocentrismus), či myšlenka, že mezi pohlavími existují rozdíly (sexismus), považované za ideologické zločiny. Za všechny obory jmenujme například multikulturní studia, humanitní environmentalistiku či tzv. gender studies.

Dostatek zapálených mladých budovatelů tedy Libsoc má a pár lidí uchovávajících si jako buržoazní přežitek přesvědčení, že pravda je jen jedna, považuje za okrajovou a víceméně studijně (psychiatrie, sociologie) zajímavou okrajovou skupinu. „Oldthinkers unbellyfeel Angsoc“ (s. 220) znamená něco jako „Ti, jejichž názory se zformovaly před Revolucí, nejsou schopni se plně oddat myšlenkám Angsocu“ (s. 220).

Přesto není třeba zoufat. „Si Deus pro nobis, quis contra nos?“ [Rom. 8, 31] Naděje na jedinou zachráněnou duši před jedem Libsocu stojí za to, aby se člověk namáhal, i když reálné výsledky nevidí. A Bůh dokáže zdánlivě beznadějnou situaci obrátit ve velkolepé vítězství, když člověk v jeho pomoc nepřestává doufat.

Literatura

George Orwell, 1984. Překlad Eva Šimečková. 1. vyd. v nakl. Levné knihy. Praha 2000. 328 s.


P�evzato z freeglobe.cz

Zobrazeno: 287x

<< K t�matu

(P�idej vlastn� p��lohu k t�matu)

Ochrana proti spamu. Kolik je dvakr�t t�i?

BTC Clicks banner