Brány vnímání

Začal pátý rok irácké války a situace v zemi se stále zhoršuje. Jistě, je možno vést diskuse o tom, zda by bylo ještě větší katastrofou stáhnout nyní americké a spojenecké jednotky, nakolik se za Saddáma v Iráku žilo ještě hůř či o tom, že čtyři roky jsou prostě málo na proměnu diktatury v normální zemi. Bez diskuse je nicméně to, že americké tažení nesplnilo očekávání a že fakta o válce a Iráku jsou hrozivá.

Podle údajů OSN zahynulo za poslední rok 34 500 iráckých civilistů. Statistiky celkového počtu zabitých civilistů během války se výrazně liší: minimální oficiální odhad je 64 000 lidí, nejvyšší odhad je 655 tisíc lidí. Do sousedních zemí uprchlo téměř dva miliony Iráčanů, každý měsíc opouští své domovy padesát tisíc dalších.

V Iráku zemřelo 3 203 amerických vojáků a 50 000 jich bylo zraněno.

Podle průzkumu zadaného BBC říkají dvě třetiny Iráčanů, že se jim žije špatně, což je dvojnásobek ve srovnání s výzkumem před dvěma lety. 80 % lidí uvádí, že nevěří Američanům a Britům. A je otázka, zda jako pozitivní či negativní zprávu interpretovat to, že 35 % lidí uvádí, že se jim žije lépe než za Saddáma.

V zemi zuří permanentní boj mezi náboženskými a mocenskými skupinami, infrastruktura je v rozkladu, dodávky elektrické energie jsou slabší než za Saddáma, školství, nemocnice, soudy fungují jen s největšími obtížemi nebo vůbec ne.

Podle redaktora Observeru Petera Beaumonta, který v Iráku během posledních čtyř let strávil mnoho času, žijí lidé v neustálém strachu a bojí se opouštět své domy nebo jejich blízké okolí, aby se nedostali do nepřátelského území. Jednotlivé městské čtvrti se stávají pevnostmi, v nichž lidé plánují stavbu malých provizorních nemocnic a obchodů, aby z nich nemuseli vycházet.

Nikde není vidět výsledek miliard dolarů věnovaných na rekonstrukci země. Krajině zato dominují dlouhé betonové zdi, které se snaží vymezit bezpečné zóny.

Beaumont popisuje Irák jako stát v naprostém rozkladu, který není s to plnit své základní funkce. Je to podle něj tím, že architekti invaze neměli od počátku žádný jasný plán na to, jak Irák rekonstruovat. „Ti, kteří stáli za invazí, neuměli dát zemi zpět dohromady, protože nerozuměli tomu, co rozbili.“

Ano, výsledky tomu odpovídají. Zdá se, že k tomu, abychom dnes mohli Bushovu iráckou válku považovat za katastrofu, už ani není třeba diskutovat o tom, zda byla nutná či nakolik byl útok zahájen na základě vymyšlených záminek.