Úterý˝ 29. července 2014

Případ FED versus USA (a zbytek světa)

e15.cz, Milan Vidlák,   Pátek 30. prosince 2011

Říká se, že pod svícnem je největší tma. Ukrývá se největší nebezpečí pro americkou - a světovou - ekonomiku v jejím samotném epicentru? Americká „centrální banka“ je instituce, nad níž se příslovečně vznáší řada nepříjemných otazníků.

ron paul, usa
30.12.2011 11:49   |   

To video se stalo na internetu hitem. Americký komik Jon Stewart si ve svém známém satirickém pořadu The Daily Show nedávno lámal hlavu nad tím, proč média mlčí o Ronu Paulovi, republikánském uchazeči o prezidentskou kandidaturu. Ve chvíli, kdy televizní stanice MSNBC ukazuje výsledky se skóre jednotlivých politiků a zmiňuje prvního Mitta Romneyho, druhého Ricka Perryho a… – a v pořadí čtvrtou Michele Bachmannovou. „Za kým? Čtvrtá za kým?“ volá úpěnlivě Stewart a publikum se může potrhat smíchy.

Renomovaný deník New York Times patří k těm, které o Paulovi mlčí. Podle nich se texaský kongresman diskvalifikoval „propagováním žvástů o zrušení Federálního rezervního systému či seškrtáním třetiny amerického rozpočtu i celé zahraniční pomoci“. Opravdu jsou to ale takové žvásty? (Paulovi také uškodilo, že před desítkami let šířil letáky údajně rasistického obsahu, což přišlo v souvislosti s jeho prezidentskou kampaní loni znovu na přetřes; hlavním důvodem ostrakizace však byly právě jeho názory na bankovnictví.)

Ve světle informací, které právě díky Ronu Paulovi vypluly na veřejnost, se přístup a výběr témat, o kterých New York Times (ne)píší, jeví skutečně zajímavě. Loni totiž Paul navzdory bankéřům prosadil mimořádný audit Federálního rezervního systému (Fed), americké centrální banky, kterou dlouhodobě označuje za hlavního viníka prohlubující se finanční krize. Oficiální částka, na kterou přišlo americké daňové poplatníky zachraňování investičních bank, jež kvůli svým spekulacím s rizikovými deriváty de facto zkrachovaly, se ve všech médiích včetně New York Times uváděla jako 1,2 bilionu dolarů.

Audit ale ukázal, že Fed poskytl v tajných půjčkách a zárukách bankám více než dvacetinásobek, přičemž jen do Goldman Sachs, nejmocnější z nich, putovalo hned 814 miliard. A že peníze putovaly nejen do amerických ústavů, nýbrž i do Deutsche Bank nebo Royal Bank of Scotland. „Po výsledku tohoto auditu nyní víme, že Fed poskytl víc než 16 bilionů dolarů největším finančním institucím a korporacím ve Spojených státech a v celém světě,“ prohlásil například vermontský nezávislý senátor Bernie Sanders.

Šestnáct bilionů dolarů, to už by si zasloužilo titulní stránku a pořádný humbuk, nemyslíte? Zvlášť, když vyšly najevo další pikantnosti. Například finančník Jamie Dimon – šéfoval bance JP Morgan Chase a zároveň zasedal v představenstvu newyorského Fedu. Ze záchranného balíčku, o němž newyorský Fed spolurozhodoval, dostala jeho banka stovky miliard dolarů. Hlavní média se výbušným materiálem přesto téměř nezabývají a až na agenturu Bloomberg jej marginalizují stejně jako Rona Paula. Šéf Fedu Ben Bernanke bryskně přispěchal s prohlášením a dopisem právníkům Bloombergu, kde redakci obviňuje ze lži se slovy, že žádné peníze neposkytl, ale půjčil, a že to bylo mnohem míň. Asi jako když český bulvár psal o tom, jak fotbaloví reprezentanti platili v hotelu 41 tisíc za prostitutky, a kapitán Tomáš Ujfaluši hlásil, že 1) to není pravda a 2) ta částka taky nesedí.

Když půjčka není půjčka

Je pravda, že skutečné sumy se opravdu není lehké dobrat. Fed trvá na 1,2 bilionu dolarů, Bloomberg operuje s částkou 7,7 bilionu dolarů, senátor Sanders a úřad pro vládní rozpočtovou odpovědnost, Government Accountability Office, se 16 biliony. Podle Levyho ekonomického institutu při newyorské Bard College, který provedl komplexní studii a na zpřístupněná čísla Fedu – poprvé v historii – se podíval pěkně do hloubky, je ale částka, kterou Fed utratil na záchranu bank po celém světě, mnohem vyšší: 29 bilionů dolarů (ta cifra je 29 000 000 000 000 dolarů). Jak říkají Američané, čert je totiž v detailu. Záleží na tom, jak se věci pojmenují a podají. Tisknutí nových bankovek se také říká kvantitativní uvolňování, a nedávná akce, kdy Fed poskytl Evropské centrální bance dolary, se označuje jako „dohoda o dočasném zvýšení dolarové likvidity“. Technicky to prostě půjčka není.

Profesor L. Randall Wray, ekonom z Kansaské univerzity a autor několika knih o monetární politice, upozorňuje, že existují tři různé způsoby, jak výši pomoci bankám měřit. A pomáhá si analogií Fedu s barmanem, který nalil večer bankéřům šest panáků na sekeru, v tomto případě s úrokem. Riskuje tedy, že přijde o šest panáků. To je suma 1,2 bilionu, které se drží Fed. Podle Wraye je ale důležitější celkový počet panáků nalitých opilým bankéřům za týden, měsíc či rok. Pokud jde totiž o těžké alkoholiky, údaj, kolik panáků jim nalil barman na dluh určitého večera, je k ničemu; jen druhý způsob nám umožní pochopit, jak často měli bankéři- pijáci hluboko do kapsy. Seriózní diskuse o postřehu profesora Wraye jsme se nedočkali. Místo toho jej kolegové ekonomové označili za lůzu.

A pak je tu ještě třetí rozměr, který vysvětluje realitu finančního systému a kondici světových bank asi nejlépe. Fed zavedl několik úvěrových programů a záruk s komplikovanými názvy jako TARP (Troubled Asset Relief Programm), PDCF (Primary Dealer Credit Facility), TAF (Term Auction Facility) či TALF (Term Asset-Backed Securities Loan Facility). Některé programy byly krátkodobé, s rychlým nárůstem úvěrování, které bylo dočasné – poté, co byly půjčky splaceny, program skončil. Jiné trvají léta. Suma 29 bilionů dolarů tedy ukazuje, kolik stálo Fed celkově „uklidnění“ trhů, tedy půjčky, výdaje (například odkupování toxických hypoték) a záruky, nepočítaje v to záruky, které nebyly využity. A kdo dostal nejvíc? Například devět bilionů nateklo jen do pěti bank – Merrill Lynch, Citigroup, Morgan Stanley, Bear Stearns a Bank of America. V nedávném článku pro deník Le Monde položil rozčilený francouzský premiér zajímavou otázku: „Je normální, že soukromé banky, které se zpravidla financují u centrálních bank úvěry s jednoprocentním úrokem, mohou v době současné krize získat úrok ve výši 0,01 procenta, zatímco některé státy musejí platit úrok 600krát či 800krát vyšší?“ Ale nepředbíhejme.

Ať už je těch bilionů osm, šestnáct nebo devětadvacet, je zjevné, že Fed posílal peníze do amerických a evropských bank bez vědomí veřejnosti a Kongresu a jeho zacházení s čísly se jeví řekněme jako velkorysé. Požadavek větší otevřenosti americké centrální banky a snaha debatovat o jejím fungování se po těchto nových zjištěních tedy nejeví jako neopodstatněné.

K lepšímu pochopení úlohy Federálního rezervního systému v měnové politice Spojených států amerických možná lépe poslouží následující příběh. „Řekli nám, abychom se neoslovovali pravými jmény. Byli jsme poučeni, abychom přicházeli po jednom a co nejméně nápadně na železniční stanici na břehu Hudsonu v New Jersey, kde bude stát připravený automobil senátora Aldriche. Služebnictvo a posádka vlaku možná znali totožnost jednoho nebo dvou z nás, ale neznali všechny. Věděli jsme, že k odhalení prostě nesmí dojít, jinak by veškerý čas a úsilí byly promarněny. Kdyby se zveřejnilo, že se naše skupina dala dohromady a sepsala návrh zákona o bankovnictví, tento návrh by neměl šanci projít Kongresem,“ vyprávěl v roce 1935 v týdeníku The Saturday Evening Post bankéř Frank Vanderlip, který se této zvláštní schůzky zúčastnil.

Rychlá privatizace Setkání z roku 1910 popisuje také kniha The Case Against the Fed slavného ekonoma rakouské školy Murrayho N. Rothbarda. O co tak tajného tehdy vlastně šlo? Rok po bankovním a burzovním kolapsu, přiléhavě pojmenovaném Panika roku 1907, kdy byla podlomena důvěra veřejnosti v největší banky, americký Kongres sestavil Federální finanční komisi. Ta měla za úkol prošetřit, zda za panikou nestojí samotní nejmocnější bankéři (což zřejmě opravdu stáli), a doporučit bankovní reformy, aby se podobné události neopakovaly. Předsedou komise byl jmenován senátor Nelson Aldrich. Tady se ovšem stal kozel zahradníkem. Aldrich měl blízko k nejmocnější bankéřské rodině Morganů a později se díky sňatku své dcery stal členem rodiny Rockefellerů.

Aldrich se vydal na cestu do Evropy, kde strávil dva roky konzultacemi s hlavními soukromými bankéři Anglie, Francie a Německa. Po svém návratu pozval několik přátel na onu utajovanou schůzku (pod záminkou lovu na kachny). Kromě zmíněného Franka Vanderlipa z National City Bank of New York spojené s Johnem D. Rockefellerem se zde sešli i ostatní bankéři, které měl Aldrich vyšetřovat: například Paul Warburg z Kuhn, Loeb and Company, Henry P. Davison, starší partner u J. P. Morgan, či Benjamin Strong, vedoucí J. P. Morgan Bankers Trust a pozdější první šéf Federálního rezervního systému. Za devět dní vznikl návrh zákona na soukromou centrální banku. Protože republikáni zrovna ztratili ve sněmovně většinu, o Aldrichově plánu s drobnými úpravami se hlasovalo až o tři roky později.

Dvaadvacátého prosince 1913 se Kongres vzdal práva vytvářet peníze a regulovat jejich hodnotu, které mu dávala ústava, ve prospěch soukromé korporace. Od roku 1914 je tak každý dolar, který Fed vytiskne, vládě Spojených států půjčován s úrokem.

Veřejnosti bylo tehdy vysvětleno, že Federální rezervní systém bude kontrolovat množství peněz v oběhu, a bránit tak inflacím a velkým krizím. Co ale vyplývá z faktu, že každý dolar, který kdy Fed vytvořil a půjčil vládě či soukromým institucím, se mu musí vrátit i s úrokem? Ano, že dluh nelze fakticky nikdy splatit. S trochou nadsázky – i kdyby vláda splatila všechny vypůjčené peníze, kde vezme peníze na úrok? Musí si je vypůjčit. A od koho? Od Fedu. Nebo si je vezme od vlastních obyvatel formou daně z příjmu, která ostatně byla zavedena prostřednictvím 16. dodatku americké ústavy v době, kdy vznikal Fed.

Federální rezervní systém tvoří dvanáct regionálních „centrálních“ bank (New York Fed, Boston Fed atd.). Každou z těchto bank zase vlastní různé komerční banky; v jakém poměru a vůbec které to jsou, však veřejnost neví. Vláda žádný podíl nedrží. Rozhodování ovlivňuje pouze prostřednictvím Rady guvernérů. Ale stačí to?

Vždyť například Timothy Geithner, současný ministr financí, do této funkce přišel jako šéf newyorského Fedu. Velmi často se ministři financí rekrutují z investiční banky Goldman Sachs, jako třeba v případě Bushova ministra Hanka Paulsona. Ten do doby svého příchodu do vlády šéfoval bance, která dlouhodobě prokazatelně lhala – klientům prodávala rizikové produkty, jež interně nazývala „sračkami“, měla je pojištěné a ještě si sázela, že to celé praskne. A aby to mohla dělat v co největším množství, její mocný šéf se v roce 2004 zasadil, aby nebyl omezen poměr mezi penězi, které banka vlastní, a těmi, které si půjčuje, takzvaná páka. Čím víc tedy banky těchto balíčků prodaly, tím víc vydělaly. Když v roce 2008 přišla krize, banky zachránil Fed a Paulsonovo ministerstvo financí.

„Většina lidí chápe, že Fed kontroluje americkou monetární politiku, ale věří, že je součástí vlády – jak by se také dalo čekat, když se jmenuje ,federální‘. O čem ale nemají ani ponětí, je, že peníze jsou tvořeny bankovním systémem. Často ani ekonomové a bankéři nedokážou pochopit, že když poskytují půjčky svým klientům a připisují jim na účty kredit, fungují jako součást systému vytváření peněz,“ píše v jednom článku Stephen Zarlenga, autor knih Zapomenutá věda peněz či Mytologie peněz – příběh moci. „To, co používáme jako peníze, nevydává vláda, nýbrž soukromé banky.“
I autor tohoto textu si dřív myslel, že když si člověk bere hypotéku, banka mu půjčí peníze, které má z vkladů od klientů. Omyl. Po podpisu úvěrové smlouvy banka klikne myší a peníze „vytvoří“. Jak? To je tajemství takzvaného bankovnictví částečných rezerv. Jestliže povinná rezerva, kterou Fed stanoví, činí 10 procent, banka musí mít deset procent vkladů, avšak ostatních devadesát smí půjčovat. Nepůjčuje ale peníze, které má na účtech. Vytvoří nové peníze a ty pak půjčuje. Tedy, pokud někdo uloží do banky 1000 dolarů, banka může vytvořit dalších 9000 nových dolarů pomocí pouhého záznamu účetní položky, a potom je někomu půjčit na úrok. Na základě peněz, které se bance vrátí od dlužníka, si může takto „vytvořit“ další peníze. A tak pořád dokola.

Stejná tvorba peněz, které přibývají v systému tím, že banky dávají úvěry, se nakonec stává i zdrojem financování amerických dluhopisů, které vydává vláda. Bývalý šéf bankovní a měnové komise Wright Patman systém popsal slovy: „Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by mi logicky a rozumně ospravedlnil, že si federální vláda musí vypůjčit na používání svých vlastních peněz. Věřím, že přijde čas, kdy budou lidé požadovat, aby se to změnilo. A že se to stane ve chvíli, kdy to pochopí a obviní vás i mě a každého, kdo je spojený s Kongresem, že nečinně přihlížel a souhlasil s pokračováním tak idiotského systému.“ Nechme teď stranou, proč je v mainstreamových médiích debata o fungování Fedu v podstatě tabu. Kdo požaduje, aby byl systém alespoň transparentní, dopadne jako Ron Paul či L. Randall Wray a je označen za extremistu či diletanta.

Neprůhlednost této klíčové instituce pak logicky nahrává nejrůznějším konspiračním teoriím. Pokud obrovsky vydělávám na vytváření peněz, proč by neměl být můj zájem podpořit situace, za kterých je třeba se víc zadlužit? Například finanční krize a následná záchrana bank či konflikt v Iráku, který začal zfalšovanými důkazy, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení?

Kletba levných peněz Fed samozřejmě není problém jen Ameriky. Dolar funguje od zrušení zlatého standardu v roce 1971 jako světová rezervní měna. Americké (ale i anglické, německé, japonské atd.) banky během let 2000–2008, kdy rostla obrovská hypoteční bublina, prodávaly rizikové hypotéky zabalené do balíčků „komplexních derivátů“ investorům po celém světě. Nestaraly se o to, jestli hypotéky někdy někdo splatí, jelikož si balíčky pojistily. Mohly si pojistit i balíčky, které nevlastnily, stejně jako se proti jejich pádu mohli pojistit spekulanti. Čím víc těchto toxických produktů banky do celého světa prodaly, tím víc vydělaly. A na to si půjčovaly rekordně levné peníze. Jen čtyři největší banky půjčovaly v hypotékách 600 miliard dolarů ročně po dobu deseti let. Levné peníze způsobily obří růst cen nemovitostí. A všechny tyto nové peníze se staly součástí měnové zásoby, která během deseti let vzrostla o víc než 112 procent, což je víc než v celé předchozí historii Spojených států. Jinak řečeno, využití hledalo příliš mnoho nových peněz najednou. Našlo je v nemovitostech, což mělo za následek největší realitní boom v dějinách.

Když ale lidé přestali být schopni půjčky splácet, tyto virtuální peníze zase zmizely. Po prasknutí bubliny se měnová zásoba prudce snížila a hrozila obrovská deflace. Proto banky dostaly nové peníze od Fedu, tedy od daňových poplatníků. Dluh se pouze přenesl, stejně jako jinde ve světě, z bank na státy. Ale nezmizel. Naopak dál roste.

Dluh samotných Spojených států činil ještě v roce 2007 devět bilionů dolarů; dnes je to šestnáct bilionů a zvyšuje se rekordním tempem. Pokud by se USA snažily dluh snížit nebo aspoň zpomalit jeho růst a Fed by přestal vytvářet nové peníze a ty půjčovat vládě nebo za ně kupovat většinu amerických dluhopisů, protože o ně ve světě prudce klesá zájem, okamžitě zkrachují. Tři čtvrtiny HDP země tvoří spotřeba, a celou polovinu spotřeba vládní. Nastala by obrovská vlna bankrotů, vyvlastňování domů a katastrofální nezaměstnanost. A také by zkolaboval celý globální finanční systém. Navíc deflace, tedy nedostatek peněz v ekonomice, kdy klesají ceny zboží ruku v ruce s příjmy, a jediné, co neklesá, jsou dluhy, je varianta, které se Fed tak děsí, že by Ben Bernanke podle vlastních slov „raději shazoval peníze z helikoptér“.
Jenomže tempo, kterým Fed lifruje dolary do oběhu, může lehce způsobit opačný problém. Peníze budou ztrácet svoji hodnotu, zboží bude stále dražší. V extrémním případě se lidé budou jakékoli hotovosti chtít zbavit tak rychle, že nakoupí cokoli, co má nějakou reálnou hodnotu – například zásoby potravin. Ekonom John Williams, autor serveru Shadowstats.com, kde polemizuje s oficiálními vládními statistikami, hyperinflaci vidí jako nevyhnutelnou. Poznáte ji podle něj tak, že „stodolarová bankovka se bude hodit spíš než k placení mnohem víc jako toaletní papír“. V takové chvíli klesá důvěra v měnu rychleji, než může být vytisknuta. Ostatně od začátku minulého století ztratil dolar už neuvěřitelných 98 procent své hodnoty. Jediný, kdo nebude v případě děsivé inflace ožebračen, jsou ti, kteří to mají k tiskárně peněz nejblíže – vládní garnitura a bankéři. Ti dostávají bankovky s přidanými nulami jako první, předtím, než jsou zohledněny v cenách zboží, což umožňuje elitě přežít pohromu bez větších obtíží.

Pokud budou USA pokračovat podobně jako dosud, tedy neustálým zadlužováním, teoreticky to ještě chvíli může fungovat. Je třeba stále rychlejšího a mohutnějšího nalévání peněz do ekonomiky – čímž ovšem rychleji mohutní i dluh. Není divu, že to na světových trzích vyvolává nervozitu. Záleží totiž jen na tom, než například Číňanům povolí nervy a budou se chtít zbavit papírů, kde je napsáno, že jim Amerika dluží – Amerika, jejíž zahraniční obchodní bilance je prudce záporná, čínské zboží nakupuje kromě nových dolarů i formou vydávání dluhopisů. Problém je v tom, že americká schopnost Číňanům dluh někdy v budoucnu splácet se limitně blíží nule. Číňané už to pochopili a své dolarové rezervy se rozhodli snížit ze tří bilionů na jeden například nákupem dalšího zlata.

Americké dluhopisy, tedy další potenciální dolary, jsou také časovaná bomba. Více než polovinu jich za nově vytvořené peníze skupuje samotný Fed. A čím dál víc lidí tuší, že se něco opravdu nepěkně pokazilo, vyčkává a přestává utrácet. Pokud by ale přestali dluhopisy ostatní, tedy státy a investoři, nakupovat, či nedej bože začali prodávat, nastane… opět hyperinflace.

Gonzalo Lira píše renomovaný ekonomický blog, kde přemýšlí o věcech, jež se v New York Times nedočtete. Působivě vysvětluje, že k hyperinflaci, tedy ztrátě důvěry v měnu, může snadno dojít i uprostřed počínající deflace, ve které se právě nacházíme. A to dokonce během pár hodin. „Jednoho dne, když se zrovna na trhu neděje nic výjimečného, ovšem všeobecná nervozita dosahuje horečnaté úrovně (jak jsme toho svědky už nějakou chvíli), náhle o trochu poskočí ceny některé klíčové komodity, třeba ropy. Manažeři investičních fondů se pokusí vydělat na vzrůstu dané komodity, a tak začnou zničehonic prodávat své – třeba americké – dluhopisy, protože nic výhodnějšího na prodej v tu chvíli mít nebudou. A protože to bude těsně před velkou aukcí dluhopisů, Bernanke nabízené dluhopisy skoupí, aby udržel nízké výnosy jednak v rámci boje proti deflaci, ale samozřejmě i s ohledem na úroveň financování státního dluhu. Nákup však provede tak masivním způsobem, že manažeři fondů vrhnou do jeho čekající náruče ještě víc státního papíru. Fed si celou situaci vyloží jako run na státní dluhopisy, protože si je dobře vědom šeptandy na trzích, že americké dluhopisy jsou bublina. Proto skoupí všechny dluhopisy v dohledu, samozřejmě v zájmu držení ,cenové stability‘ a ,uklidnění trhů‘.

Klíčovou roli v tomto dramatu ale sehrají velké banky, které nebyly znárodněny, a přitom se těší všem hlavním pozitivům znárodnění, a zároveň mohou stále jednat z vlastní vůle a ve vlastním zájmu. Jejich ředitelé totiž ihned pochopili, že chtějí-li se dostat ke korýtku přecpanému všemi těmi státními dobrotami – bail-outy, likviditou a hlavně slaďoučkými bonusy –, musejí tančit, jak Fed píská, a skupovat dluhopisy. Tím vlastně pomáhají maskovat monetizaci státního dluhu, jíž jsme svědky už od roku 2008, kdy Fed začal od bank skupovat toxická aktiva. Jakmile ale nezkrachovatelné banky zaznamenají run na státní dluhopisy, zapomenou na nepsanou dohodu a dají přednost vlastnímu zájmu – jako jedny z prvních začnou odprodávat dluhopisy ve velkém. Budou předvojem nadcházející tsunami. A tak začne fáze paniky – fondoví manažeři uvidí, že Fed hromadně skupuje dluhopisy, zatímco banky je hromadně odprodávají. I oni proto začnou prodávat. Budou si dobře vědomi toho, jak křehká je americká ekonomika, jak předlužená je federální vláda, že americké dluhopisy už připomínají ty řecké. Takže jakmile začne Fed hromadně skupovat státní dluhopisy, aby podepřel jejich cenu, řeknou si, že je nejvyšší čas vzít nohy na ramena.“

O důvěřivém krocanovi A kam své nově vytištěné peníze investují? „Než onen děsuplný den skončí, komodity všech tvarů a barev – vzácné i průmyslové kovy, ropa, potraviny – vyletí až k Měsíci. Nebude to však proto, že běžní občané ztratili důvěru v dolar (k tomu dojde až v následujících dnech), nýbrž proto, že dluhopisy přestanou být jistým uchovatelem hodnoty. Tím se v časech paniky stanou komodity, stejně jako za něj platily státní dluhopisy, jakmile před dvěma třemi lety zkysly všechny ty hypoteční papíry,“ píše Lira.

Doufejme, že k něčemu takovému nedojde, a „konec světa“ nenastane. Na druhou stranu, ať už dojde k deflaci, či inflaci, nebo se podaří bankéřským a vládním kouzelníkům systému virtuálních peněz (zadlužená Evropa dle všech dostupných signálů bude tisknout podobně jako Fed) prodloužit čas na hadičkách, nakouknutí do historie nabízí překvapivě mnoho paralel. Stejným způsobem se složily v 5. století před Kristem zadlužené Atény a později i mocný Řím. To když vládci dostali nápad, že naředí-li tisíc zlatých mincí jiným kovem, můžou utratit dva tisíce. Na konci zbyla jen obrovská hromada bronzových plíšků. A vrátili se ke zlatu, které si jako jediné v takových časech uchovává hodnotu. Ale to už je jiné téma.

Každopádně si dobře rozmyslete mediální rady analytiků velkých amerických bank, kteří vybízejí k nákupu dolaru (který si sami se ziskem tisknou), a raději sami přemýšlejte, jestli není všechno trochu jinak, než se jeví z médií.
To, že jsme vydáni napospas malé skupině mocných a bohatých, si uvědomuje čím dál víc lidí. Například jeden z nejznámějších současných ekonomů Jeffrey Sachs v prosinci napsal: „Realitou dneška je svět, v němž se bohatství přetavuje v moc a ta se poté zneužívá s cílem rozšířit osobní bohatství na úkor chudých lidí a životního prostředí. Když mocní ničí přírodu, pod falešnými záminkami rozpoutávají války, rozdmýchávají sociální neklid a přehlížejí nelehký úděl chudých, jako by si neuvědomovali, že za to zaplatí vysokou cenu i oni sami a jejich děti.“ Proto máme stále naději, že nedopadneme jako ten krocan v bestselleru filozofa Nassima Nicholase Taleba Černá labuť o nečekaných událostech extrémního dopadu, o kterých se později říká „vždyť to přece bylo jasné“: Krocan je denně krmen lidskou rukou, a tudíž přesvědčen, že se tak děje v jeho vlastním zájmu. Jednoho středečního odpoledne, krátce před dnem Díkůvzdání, však krocana potká něco nečekaného, co jej přiměje toto přesvědčení důkladně zrevidovat. 



Pďż˝evzato z e15.cz, Milan Vidlák

Zobrazeno: 77x

<< K t�matu

Hello! online pharmacy viagra , online pharmacy cialis , viagra pills , cialis pills ,

Úterý˝ 29. července 2014

(P�idej vlastn� p��lohu k t�matu)

Ochrana proti spamu. Kolik je dvakr�t t�i?

BTC Clicks banner