Neděle 21. září 2014

Proč nebude válka

literarky.cz, MICHAIL STAVREV,   Středa 1. února 2012

Málokdo tuší, že mezi námi žije člověk, který pomohl vyjednat konec války ve Vietnamu a významně přispěl k ukončení negativních důsledků po šestidenní válce na Blízkém a Středním východě. Člověk, který se snažil odvrátit kosovský konflikt. Diplomat Miroslav Polreich (82) je také jeden z mála ve svém oboru, který se může pochlubit osobní vazbou na amerického politologa Zbigniewa Brzezinského, jednoho z nejvlivnějších mužů naší doby. Pohledy Polreicha na novodobou historii, přestože se ze zásady snaží hledat řešení současných problémů, jsou velmi kritické. Proto se před ním mnozí snaží zavírat dveře a zacpávat si uši.

 

Začněme u aktuálního tématu – Václava Havla. Někteří jej berou jako zázračného guru, jiní jako ničemu. Jak jej vidíte vy?
S chápáním Havla jsem si dlouho nevěděl rady. Měl jsem rád jeho texty a rozuměl jsem jim. Byla v nich vždy neotřelá, podmanivá myšlenka, často nesnadná k pochopení a jsem přesvědčen, že většina jeho dnešních obdivovatelů – a je třeba říct i pozdějších manipulátorů –  mu nebyla schopna porozumět. On i navzdory svému původu vyjadřoval opravdu osobní humanitární přístup se sociálním podtextem. Vycházím z hloubky jeho studií, které zůstávají, ve své podstatě jsou neměnné a díky za ně. V nich je Havlova hodnota.
Jeho úloha státníka je dle mého názoru ale poněkud přeceňována. Havla znala před rokem 89 jen malá skupina intelektuálů, o zahraničí ani nemluvě. Sám jsem ho poprvé viděl v létě 1988 na jazzovém festivalu v Lipnici a skupina kolem něho nepůsobila dojmem serióznosti, což mě vedlo k závěru, že to funkční jádro disentu nebude. Skutečným, respektovaným a odpovědným představitelem byl profesor Jiří Hájek, myslitel světového formátu s operativní politickou zkušeností, kterého média účelově opomíjejí. Byl to člověk mezinárodně nejen populární, ale i respektovaný. Udržoval přátelské styky s lidmi formátu Olofa Palmeho, Bruna Kreiského či Williho Brandta. Jeho rozhodné vystoupení v roce 1968 v Radě bezpečnosti OSN bylo příkladem nejen politické zásadovosti, ale i osobní odvahy. Dnes je tento pohled na historii záměrně zkreslován, aby vynikli jiní.


Jak chápete zkreslování historie?
Jen pro ilustraci: Při mé přednášce studentům pátého ročníku Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů jsem zjistil, že nikdo o onom zasedání Rady bezpečnosti neví nic a neslyšeli ani jméno profesora Jiřího Hájka. To je dílo nejen médií, ale i „akademické“, vždy dobře přizpůsobující se, komunity.
Vraťme se však k Havlovi. Jak jsem uvedl, byl to člověk přemýšlivý, důvěřivý a až naivně přizpůsobivý. Byl velmi tvárný vůči svému nejbližšímu okolí, které ho do jisté míry ovládalo, a to až do jeho skonu včetně všech současných trapností. Havla proto nelze hodnotit jako postavu  jednající jen za sebe, ale podléhající pozdější politické doktríně, která v celkovém důsledku – po rozpadu bipolárního světa – znamenala obnovování atmosféry nedůvěry. Vzpomeňme jen na jeho podporu americké agrese do Iráku (proti stanovisku vlivných zemí Evropy, ale i Vatikánu), kterou poté veřejně omluvil tím, že ho k tomuto postoji přinutil Saša Vondra. Stejným způsobem se postupně vytvářela i jeho nedůvěra vůči Rusku.


To bylo ale do jisté míry pochopitelné a normální. Rusové nebyli u české veřejnosti příliš oblíbeni.
Nebylo to úplně tak. Nezapomínejte, že impuls ke společenským změnám vzešel z Moskvy, a to již před rokem 1985. Ačkoliv sověti vojensky potlačili Pražské jaro, sami z něj posléze čerpali myšlenky a Zdeněk Mlynář byl přítelem Michaila Gorbačova. Zásadní změny systému započaly už u jeho předchůdce Andropova, dlouholetého šéfa zpravodajské služby. V Praze tehdy vycházely ruské noviny v češtině, Týdeník aktualit, které se staly doslova kultovními, protože tiskly informace blízké našemu chápání. Vydávala je česká pobočka tiskové agentury Novosti, která také distribuovala celou řadu knih týkajících se čilé diskuse o změnách společenských poměrů v SSSR. Na tyto publikace se čekaly fronty, lidé byli hladoví po ruském slovu. Jakešovu kliku to nesmírně iritovalo a snažila se činnost vydavatelství zastavit. V období demonstrací bylo obranou proti Lidovým milicím a VB nejen heslo „Máme holé ruce!“, ale i „Gorbačov vás vidí!“ Rusové se v této době, několik let před pádem režimu, stali přirozenými spojenci českého zájmu a byli tak také chápáni. Nepřítelem byl jakešovský režim a jemu poslušná média, která pěstovala nenávist proti Rusku paradoxně obdobně a se stejnou rétorikou, jako se tomu v mnoha případech děje nyní.
Byl to disent (Hájek), který dospěl k závěru, že ke změnám musí prvotně dojít v centru moci – Moskvě – a snažil se tomuto vývoji alespoň částečně napomoci nejen přes své kontakty na západní představitele, ale i přímo na Rusy. Sám jsem byl z jeho pověření dvakrát v Moskvě na konzultacích a trochu na koberečku, že pracujeme nedostatečně.
A ze stejného důvodu se vedla jednání s velitelstvím v Milovicích.


Ve své knize Utajené zákulisí píšete, že sovětské okupační sbory byly připraveny chránit demonstranty v roce 1989, není to trochu nadsazené tvrzení?
Vaši otázku dnes chápu, ale je trochu mimo danou dobu. Snad to osvětlím velmi přesným zhodnocením jistě nevojáka, Jiřinky Šiklové, která tu dobu charakterizovala takto: „StB jsme se nebáli, bylo jich málo, Lidové milice byly rozhádané a nespolehlivé. Jediný faktor, z kterého šel strach, byla Čs. armáda.“ Proto bylo vyvoláno jednání v Milovicích. Dle Havlova vyjádření v televizi i on vedl jednání se sovětskou stranou, ale jak dodal, už neví, o co šlo. Já jsem s nimi jednal v březnu 89 a pamatuji si to dobře. Nešlo o to, aby zůstali neutrální, jak až po revoluci „dojednával“ pan Kocáb, ale ve snaze předejít násilnému střetu jsme požadovali jejich aktivní působení na velitelství Čs. armády, vládní orgány i na stranické představitele. Vzpomeňme na tragické následky nasazení armády v Bukurešti. I blízko Prahy tehdy byly československé tanky připraveny k zákroku a jejich bojové odhodlání bylo krátce předtím jednoznačně vyjádřeno na sjezdu zemědělců.
Ve druhé půli 80. let jsme byli s Rusy ve shodě, že režim je třeba změnit, a oni již měli dobře nakročeno. Smutné je jen to, že lidé kolem Havla po nástupu k moci nevyužili příznivé kooperativní atmosféry a de facto kontinuálně pokračovali v tom, co dělal Jakeš a jeho věrní. A dělají to dodnes – učí nenávidět. Během revoluce byla atmosféra jiná.Přesto odchod sovětských vojsk byl vnímán jako mezník v historii.
Dnes máme celé knihy o tom, jak jsme se jich těžko zbavovali. Havel přitom po své prvé návštěvě Moskvy jasně prohlásil: „S Gorbačovem jsme se na odchodu vojsk dohodli během patnácti minut.“ Porevoluční aktivista Kocáb ve věci odsunu vojsk jen dokázal, že s politickým disentem neměl nic společného. Jeho hudební produkce nehodnotím.


Havel a jeho blízcí hájili zájmy Američanů, to je přeci legitimní.
I v tom se mýlíte. Politika Hradu, resp. lidí kolem Havla, byla zvláště na počátku 90. let v příkrém rozporu se zájmy USA. U nás převládla linie, že nejsnadněji se převlékači kabátů mezi „spolehlivé“ zařadí tím, že se bude útočit na Sovětský svaz. Přitom logickým americkým zájmem bylo udržet a prohloubit právě atmosféru spolupráce, k níž rozpadem bipolárního světa docházelo. Nikdo tehdy nemluvil o vítězství USA, o unipolární vládě, o tom, že Reagan uzbrojil Rusko a o podobných nesmyslech, ale o společných zájmech, vzájemné závislosti, spolupráci a, světe div se, o důvěře.
Mezi překvapivě vlivnými skupinami v Polsku, Maďarsku a později i u nás – zvláště působením paní Albrightové – existovala snaha tuto atmosféru narušit. Došlo to tak daleko, že se naše zpravodajská elita dokonce pokusila ovlivnit americké prezidentské volby. Z hlediska historie nelze opomenout, jak se hoši kolem tehdy Havlova Hradu snažili očernit demokratického kandidáta Clintona. Vzpomeňme, jak byl dle našich médií Clinton získán ke špionáži pro KGB a tajně byl v roce 1969 v Praze dokonce týden školen. Vedoucí BIS pan Devátý ověřil, že nebyl policejně přihlášen na cizinecké policii, a sdělil jistému americkému novináři, že bydlel soukromě, a to dokonce u příbuzných členky ÚV KSČ Švermové. Jednalo se o rodinu Kopoldových, s jejichž synem Clinton bydlel při studiích v Londýně. Šetření BIS ho označilo za kryptokomunistu. K takovým akcím se tehdy uchylovala naše nová bezpečnostní administrativa. Vystavila pana Kopolda nátlaku, aby z něj vyzískala nějaké proticlintonovské informace. Za pomoci Petra Uhla, který byl tehdy ředitelem ČTK, se akce BIS proti Kopoldům podařilo zastavit.


Rodiny Clintonů a Havlů měly přece přímo idylické vztahy, copak nebyly blízké také jejich politické postoje?
Ano, později, na počátku 90. let byla ale situace jiná. Naše hradní osazenstvo si přálo v čele USA republikána. Clintonova administrativa viděla svoji prioritu ve spolupráci s Ruskem, byla ostře proti rozšiřování NATO a podporovala celistvost Jugoslávie. Stejně uvažovali i v EU. Havel proto v říjnu 1993 v rozhovoru s polským listem
Rzeczpospolita prohlásil, že Spojené státy opět „zrazují“ země  střední Evropy, stejně jako bylo zrazeno Československo v Mnichově v roce 1938 a na Jaltě v roce 1945.Nicméně později Clinton otočil, s Havlem se stali přátelé. To ho svými argumenty přesvědčil?
Ale kdeže. Amerika dlouho držela svoji pozici. Kvůli tomu v roce 1993 odmítal přijet do Prahy na setkání s Clintonem Lech Walesa a tvrdil, že někomu takovému ruku nepodá. Zásadním zvratem byl ale rozpad Jugoslávie. Srbové si byli dlouho jisti, že udrží zemi pohromadě, a Američané stáli za nimi. Rusové měli své vlastní problémy s rozpadem, a tak na Balkánu nebyli dostatečně aktivní, ale pochopitelně byli potenciálním spojencem Srbů. Na světovou scénu však vstoupil nový fenomén – sjednocené Německo. Ačkoliv neměli své stálé místo v RB OSN, ani jaderné zbraně, disponovali nebývalým hospodářským růstem. Němci v roce 1991 jednostranně uznali Slovinsko a Chorvatsko a při summitu Mastricht II oznámili, že nenavýší své členské příspěvky Unii, pokud tyto dvě separatistické republiky neuznají i ostatní členové. Podporu uznání vyslovil Vatikán a náš prezident Havel. Namísto dalšího jednání o pokojném rozdělení země vedl tento postup k občanské válce. Američané otočili až mnohem později a lví podíl na tom měla (naše) Madlenka Albrightová a protisrbská mediální kampaň: statisíce znásilněných muslimek, desetitisíce zavražděných, bomby na tržišti v Sarajevu a podobně. Němci měli také zásadní podíl na rozšíření NATO na Východ, opět proti zájmu USA. Jugoslávský konflikt s sebou přinesl také konec tabu, kdy od konce světové války nesměli němečtí vojáci operovat mimo území své země.
Odmítám úvahy, které se objevily později, že by skupina okolo Václava Havla jednala v americké režii. Tak tomu nebylo, hájili především zájem německý. Nenápadnou, ale rozhodující šedou eminencí, která pana prezidenta vždy postrčila správným směrem, byl Karel Schwarzenberg. V tomto smyslu jsem mu také osobně předal zpracovaný rozbor a on řekl, že jeho roli přeceňuji.


Vy jste se snažil kosovské krizi, která nakonec vyústila v bombardování Jugoslávie, zamezit. Bylo to reálné?
Bylo. Je to pro mě největší prohra v celé mé kariéře. Byl jsem v té době (1992) velvyslancem při OBSE ve Vídni.
S expertní skupinou jsme navštívili Kosovo a provedli inspekci Jugoslávské národní armády v oblasti. Vše bylo v pořádku až na jednu divizi, která se přesouvala z Makedonie do centrálního Srbska. Při jednání s vůdcem kosovských Albánců, (prezidentem) Ibrahimem Rugovou, jsem byl požádán, abychom s kanadským kolegou Davidem Peelem zajistili důvěrná vyjednávání s Bělehradem. Kontakt mezi oběma stranami neexistoval. Srbové, se kterými jsem na místě jednal, byli ochotni k jakémukoliv kompromisu, pokud země zůstane jednotná. Rugova byl také velmi vstřícný a dohoda byla reálná. Peel dostal z Ottawy povolení k zahájení rozhovorů. Já nikoliv.


Proč?
To mi dodnes nikdo nevysvětlil. Ivan Bušniak, ředitel odboru OBSE mně později řekl, že věc konzultovali s Němci (ministr Dienstbier již byl mimo ministerstvo), kteří sdělili, že na mírové dohodě není zájem, a my jsme poslechli. To proběhlo v roce 1992. Se Srby jsem jednal i později, v roce 1995 v Praze. V období, kdy už končily ostatní války, zůstala možnost předejít vzniku napětí v Kosovu. Kontaktoval jsem proto šéfa české zpravodajské služby Oldřicha Černého, aby bylo možno pracovat v utajení a získat zpravodajské krytí. Černý sdělil, že musí mít k takové akci mandát, a slíbil, že požádá přímo prezidenta Havla. Pak se nedělo přes mé urgence dlouho nic, čas utíkal a situace se postupně zhoršovala.
V rozvědce byl po odchodu Černého (dle médií) proveden politický audit. Nikdy jsem nebyl v této věci kontaktován. Následující šéf rozvědky, dnešní poslanec a dřívější ministr vnitra Bublan (ČSSD), přes mé naléhání odmítá schůzku. Tento stav je vlastně do dnešní doby.


Tím celá věc skončila?
Paradoxně jsem byl stejnou institucí požádán o spolupráci při zpracování podkladů pro dějiny rozvědky. Souhlasil jsem, ale žádal, že je třeba se zabývat právě uvedeným auditem a zjistit naši odpovědnost ve věci Kosova, bohužel již jako historií. Výsledek – přerušení kontaktu se mnou. To je ale na odpovědnosti dnešních pracovníků na tomto úseku.


Ve své knize Utajená zákulisí se podrobně věnujete koncepci „humanitarismu“. Co to vlastně je?
Je to jeden z největších omylů současnosti a novodobé historie. Tato jinak univerzální koncepce se nyní vysvětluje tak, že za určitých, blíže nespecifikovaných podmínek můžeme přestat respektovat svrchovanost státu v zájmu práva jedince – odtud humanismus. Ačkoliv se tato myšlenka tváří velmi bohulibě, je nesmírně nebezpečná, protože znamená pošlapání principů mezinárodního práva a svrchovanosti definovaných vestfálskou smlouvou a dnes jasně kodifikovaných Chartou OSN. Tento princip byl v našem případě zneužit při mnichovském diktátu – média západního světa brojila proti útlaku Němců ze strany české soldatesky.
Přitom víme, že my, Evropané, jsme kolonizovali svět pomocí šíření civilizace a kultury, a nyní, když se nám třetí svět nějak vymkl, jsme vymysleli lidská práva, abychom pod jejich praporem získali nadvládu zpět. Je to ovšem mylná představa, svět je už jinde a nic na tom nezmění ani právě schválená koncepce české zahraniční politiky, která se hlásí k „euroatlantické civilizaci“. Napadá mě jen srovnání, že už jsme tu něco jako „nadlidi“.


Jak to myslíte?
Česká veřejnost je v zásadních zahraničně politických a bezpečnostních otázkách už řadu let vědomě klamána. Není to omyl, ale úmysl. Díky účasti na bombardování Jugoslávie se tento stát poprvé ve své novodobé historii stal agresorem podle definice agrese přijaté na Valném shromáždění OSN (3314 XXIX, 1974). Je irelevantní, že šlo jen o poskytnutí našeho vzdušného prostoru. Bylo nám řečeno, že je to nutnost vyplývající z našich závazků vůči NATO – byli jsme jeho členem týden. Není to ale pravda, protože žádné takové závazky nejsou nikde definované. Alianční smlouva totiž nezavazuje vůbec k ničemu.


Jak to? Chrání nás přece článek 5, to je základ celé bezpečnostní architektury dnešního světa.
Jsem právník se specializací na mezinárodní právo a musím zopakovat, že to není pravda. Přečtěte si alianční smlouvu, je to jednoduchý dokument na jednu stranu formátu A 4. Kromě prvního článku, jenž zavazuje ctít Chartu OSN, z tohoto textu žádné jiné závazky nevyplývají. Je sice pravda, že článek 5 umožňuje i vojenskou pomoc, pokud je napadena členská země, ale pouze pokud to členská země uzná za nutné. Pomoc je možná, ale touto smlouvou zajištěna není.
Alianční smlouva vznikla v roce 1949 a od té doby v podstatě nebyla upravena. Je jasná a srozumitelná. Amerika hraje za sebe, aniž by se zavazovala, což je její tradiční přístup, navíc ošetřený ústavou. Paní Albrightová sice v Praze tvrdila, že „jestliže dojde k bezpečnostnímu ohrožení ČR, budeme my (USA) zavázáni ke společné obraně“, ale záhy na to před americkým Senátem v říjnu 1997 prohlásila, že „rozšíření… nás nezavazuje reagovat na každý násilný incident tím, že bychom šli do války“.


Vy dokonce odmítáte možnost vypuknutí světové války. Svět tak zatím nevypadá. Jste si jistý, že ke konfliktu nedoje?
K této závažné problematice jsem vydal studii Mezinárodní doba temna a cesta za světlem, v níž jsem se snažil celou věcí podrobně zabývat. V podstatě se jedná o nutný rozbor bezpečnostních priorit USA a Ruské federace. Obě země se obávají předně šíření zbraní hromadného ničení, terorismu, organizovaného zločinu, nezvládnuté problematiky životního prostředí, energetické nedostatečnosti a její bezpečnosti, dalších surovinových zdrojů, ekonomické a sociální problematiky, zjednodušeně Sever – Jih, klimatických podmínek a v neposlední řadě i výzkumu ve zdravotnictví. Řazení těchto priorit je v podstatě totožné a jejich řešení vyžaduje nutnou spolupráci. Obě mocnosti ale nemají dostatek vlastních kapacit k jejich řešení, jsou proto na sobě vzájemně závislé. Budoucnost lidstva a postavení jednotlivých organizačních uskupení, států, už nejsou postaveny na síle, ale na jejich slabosti. V tom jsem si rozuměl se Zbigniewem Brzezinskim, který mi dal za pravdu, ale připomněl, „že velkou otázkou zůstává, zda mezinárodní společenství bude dostatečně inteligentní, aby tuto druhou šanci využilo“. Osobně věřím, že svět a lidé s vědomím si své situace názorově zrají.
Se znepokojením sleduji současnou publicitu o válce a nutných důvodech pro její vznik (Oskar Krejčí, ale i jiní). Na druhé straně s nadějí očekávám, že i USA musí jednou provždy opustit koncept unilatelárního vidění světa, který v této podobě stejně nikdy neexistoval, a začít intenzivněji širší spolupráci s kapacitními zeměmi.


Je ČR kapacitní zemí?

Komentátor The New York Times Thomas Friedman kdysi užil zajímavý bonmot k rozšiřování NATO: „Co jsme tím získali? České námořnictvo!“ Nechci ale naši roli zlehčovat. I v zahraniční službě jsme vždy měli prostor k pozitivnímu vlivu. Pro USA i celý svět bude v nejbližší budoucnosti zcela zásadní zpravodajská spolupráce, která ale předpokládá atmosféru důvěry. Kapacitními zeměmi jsou chápány ty, které disponují citlivými informacemi z krizových oblastí. Kapacitní zemí je i „darebácký“ Írán, kterému se podařilo svou diplomacií a hospodářskou spoluprací urovnat spory mezi Pákistánem a Indií, o což se Spojené státy marně snažily desítky let. Tento fakt z nějakých dobrých důvodů nesmíme znát.


Co když Izrael na Írán zaútočí? Ani to vás nenutí obávat se velké války?
Mám-li brát vážně, co říká Zbigniew Brzezinski, pak to budou USA, kdo v takovém případě útočící letadla sestřelí. Válka nebude, naopak je čas začít spolupracovat. Vím, že to zní v podmínkách českého mediálního skanzenu jako sci-fi, ale jiné cesty není.

 

Miroslav Polreich (*1931) v Havlíčkově Brodě. Absolvoval Fakultu mezinárodních vztahů UK v Praze. Pracoval na zastupitelském úřadě ve Washingtonu (1957-61) a misi při OSN (1964-69). Aktivně se účastnil vyjednávání v případě šestidenní války v roce 1967 a vietnamské války v letech 1967-68. V době okupace v roce 1968 byl aktivní v Radě bezpečnosti OSN. Přednáší na Vysoké škole mezinárodních vztahů a vnitřní správy v Praze. Napsal a vydal životopis Zbigneiwa Brezinského.



P�evzato z literarky.cz, MICHAIL STAVREV

Zobrazeno: 297x

<<Tďż˝MA: Válka s Íránem

<< K t�matu

Hello! order viagra , order cialis , viagra professional , cialis super active ,

Pátek 19. září 2014

Hello! viagra , cialis online sales , viagra , cialis online sales ,

Středa 17. září 2014

(P�idej vlastn� p��lohu k t�matu)

Ochrana proti spamu. Kolik je dvakr�t t�i?

BTC Clicks banner