Brány vnímání

Rozhodnutí o humanitární intervence/válce v Libyi je dost možná vážným precedentem jak pro americkou zahraniční politiku, tak pro roli světového vládnutí samozvaného „mezinárodního společenství“. O čem rozhodlo 15 nezvolených zástupců u kulatého stolu v Radě bezpečnosti OSN, je považováno za legitimní, ačkoli došlo k porušení suverenity země, ve které došlo k zásahu. Americký prezident toto rozhodnutí vzal jako záminku k hrubému porušení zákonného politického procesu a obavy o to, zda taková degradace demokracie postupně neotevírá dveře světovému vládnutí, jsou určitě na místě:

Kongresman (Paul), který se objevil v pořadu Freedom Watch se soudcem Andrewem Napolitanem, si nebral žádné servítky, když vysvětloval, proč je přesvědčen o tom, že si Obama šel pro oprávnění bombardovat na Libyi raději do OSN než do Kongresu. „Myslím si, že je filosoficky přesvědčen o jedné světové vládě,“ tvrdil Paul. „Chce nás nahnat tímto směrem. Nevěřím, že je přesvědčen o tom, že státní suverenita má nějakou hodnotu. Z tohoto důvodu poníží Kongres, kdykoli má k tomu příležitost,“ pokračoval. „Pokud ponižuje Kongres a může čerpat svou moc z OSN, pak vyzdvihuje to, v co věří. Není v tom však sám, vedení obou stran se tímto směrem posunují již dlouhou dobu,“ dodal kongresman. „Když přemýšlím o všem tom úsilí, které naši zakladatelé vynaložili, aby učinili z Kongresu ten nejdůležitější orgán – a oni jsou teď ti nejochotnější v tom, jak se vzdát svých výsad a dát je vládní a soudní moci, a činí tak znova a znova. Naše vedení ve Sněmovně reprezentantů se po celou dobu, co tam jsem, vždy podřizovalo exekutivě,“ řekl.
Paul ještě jednou vyzval americký lid, aby pochopil, že vojenský vpád do Libye je konjunkturální válka.  „Je nepotřebná, je špatná, nemá nic společného s národní bezpečností, nemá co dělat s obranou této země,“ řekl. „Myslím si, že za tím je něco více. Tohle může být jen jejich krytí. Možná, že ropa je v tomto případě ten důležitý problém. Nešli jsme z humanitárních důvodů do Rwandy, takže si nejsem jistý, zda tou skutečně přesvědčivou odpovědí není ropa.“
zdroj: http://outsidermedia.cz/-Ron-Paul-Obama-nas-zene-pod-jednu-svetovou-vladu-1.aspx

Jiní s konceptem světového vládnutí problém nemají. Francouzský filozof Bernard-Henri Lévy, jehož podporu při prezidentské kampani si u něj osobně žádal prezident Sarkozy, vyjádřil radost nad posílením světovládných funkcí Rady bezpečnosti OSN:

Je zvyklý na kontroverze – už od Bosny v devadesátých letech a z Burundi v roce 2000. Minulý týden byl tento francouzský intelektuál terčem kritiky za to, že údajně přesvědčil prezidenta Sarkozyho, aby se setkal s rebely v Libyi a aby je uznal jako nezávislou vládu (pozn. rebelové skutečně na jeho pozvání v Paříži byli). BHL, pod kteroužto zkratkou je filozof znám ve Francii, je obviňován, že se plete do politiky.
„Upřímně řečeno, je mi to jedno,“ tvrdí u čaje v kavárně na levém břehu Seiny v Paříži. „To, k čemu v této záležitosti došlo, je o tolik důležitější než tato směšná kritika. Důležité je, že se mezinárodně uznalo právo porušování suverenity. Poprvé v historii tento koncept schválila Arabská liga, Africká unie a Rada bezpečnosti OSN. To je nesmírně významné.“
zdroj: http://www.blisty.cz/art/57926.html

Vzhledem k tomu, že intervence v Libyi přerůstá ve válku, a že se jedná o naprosto arbitrární volbu, jak o tom mluví Paul, je skepse vůči původním záměrem intervenujících zemí skepse na místě. Otázku řešení možného masakru civilistů v Benghazi ale neberu na lehkou váhu – i když jde samozřejme o spekulaci (beru v potaz, že šlo ve skutečnosti o pouhou propagandu). Spolu se svatým Tomášem Akvinským bych zastával situační řešení takového problému (situační etika) – tedy opak rozhodování podle předem stanovených principů, což je podle mého to, o co příznivcům světového vládnutí jde: jsou to oni, kterým jde o zahození starých principů, aby potom byla z principu možná světovláda. Podle mého by bylo na místě užít jako diplomatického prostředku hrozbu užitím síly, i přestože by princip suverenity intervenci zakazoval. Kdyby byl Kaddáfi postaven před možnost vybrat si mezi bombardováním Benghazi, nebo osudem Sadáma Hussaina (Kaddáfiho se ostatně snaží jistí členové „mezinárodního společenství“ zavraždit už asi 30 let, takže by jej vážnosti svých záměrů nemuseli ani dlouho přesvědčovat), možná bychom („my“) nebyli po kolena v nezvladatelném konfliktu.

Otázku, zda v důvodem k intervenci v Libyi hraje role snaha o posílení světovládních pravomocí na úkor suverénní státní moci – posílení pravomoci nevolených „zástupců“ okolo kulatého stolu, kteří budou „řídit chování národů“, jak o tom otevřeně mluvil Bush starší v proslovu k první válce v Iráku – bychom měli mít na zřeteli.