Čtvrtek 18. září 2014

Zločiny onkologické medicíny

dolezite.sk,   Úterý˝ 14. září 2010

Jestliže jsou přívrženci školní medicíny přesvědčeni o tom, že terapie může být alespoň nápomocna a neměla by být nikomu odepřena, pak je hranice rakoviny „ano - ne" dosti nízka, tedy raději riskují „nesprávně pozitivní" výsledky (i když si to menšina patologů uvědomuje). V důsledku toho je značné mu počtu lidí diagnostikována rakovina, ačkoliv žádnou nemají - se všemi důsledky, o nichž ještě bude řeč. Poněvadž je toto riziko lékařům známo, avšak z pochopitelných důvodů není vytrubováno do světa, vydal Německý svaz na ochranu spotřebitelů v mosmdesátých letech brožuru, v níž se na toto nebezpečí upozorňuje. Každému potenciálnímu pacientovi se naléhavě doporučuje, aby si pro jistotu nechal vyhotovit tři nezávislé analýzy. „Nezávislý" znamená, že žádný ze zúčastněných lékařů a znalců nesmí znát nálezy kolegů, neboť~ jakmile je jednou vyslovena diagnóza „rakovina", už se žádný lékař neodváží jí oponovat. Jen tehdy, když všechny tři dospějí k témuž rezultátu, je možno hovořit o rakovině. Jisté ovšem je, že něco takového zařídit v našem „zdravotnickém systému" půjde jen s největšími obtížemi.

...

 

Zločiny onkologické medicíny

Co lékaře připraví o jeho živobytí? ­Zemře-li pacient, či když zdravím kypí. Proto z nás musí dělat dojné krávy, nechat nás levitovat mezi oběma stavy. Eugen Roth

Skutečnost, že moderní medicína svůj „boj proti rakovině" prohrála na celé čáře, tuší nejeden člověk, který už někdy oblasti zažil trpkou osobní zkušenost. Nemusíme být odborníky, abychom pochopili beznadějný stav našich onkologických klinik. Jaký je skutečný rozsah této katastrofy, neví  nikdo než sami „specialisté", i když se snaží vše zastírat a krmit média prodchnutá vírou v medicínu všelijakými halasnými hlášeními o tom, že „průlom" je na dosah. Tak se to dělá po více než čtyři desetiletí a situace se spíše neustále zhoršuje. Proroctví o životě v ráji mají poněkud přikrášlit pozemské slzavé údolí a především zmařit nároky na život ted a tady.

„Konečná fáze v boji proti rakovině? Ve vídeňském výzkumném ústavu jsou optimisticky naladěni: jak tvrdí v prognózách -soustředěný boj, který se vede již více než dvacet let ve speciálních onkologických ústavech po celém světě, vstoupí v dohledné době do svého závěrečného stadia. To si myslí profesor Denk, vedoucí Rakouského výzkumného onkologického ústavu, jehož průkopnické výkony v zápase s touto„zákeřnou chorobou držící lidstvo coby rukojmí si všude vysloužily uznání. " Tato zpráva byla ve Wiener Zeitung uveřejnněna 21. 11. 1964. Ale stejně tak dobře by mohla pocházet z roku 1974, 1984, 1994 nebo 2004.

Americká nadační společnost ACS proti rakovině (American Cancer Society) byla v roce 1913 založena jako „dočasná" organizace, ale pak se jim sypající se penízky tak zalíbily;že u toho už zůstalo. V roce 1978 činily její příjmy 140 mil. US dolarů při kapitálu 228 mil. dolarů. Z této částky však jde jen necelých 30 % na „výzkumné projekty", z více než poloviny se hradí provozní náklady a platy, které u funkcionářů činí 75 000 dolarů ročně. Naďace Deutsche Krebshilfe Mildred Scheelové, která přijímá tolik peněz, že si začala ukládat kapitál a navyšovat tak jmění podivné nadace Mildred Scheel Stiftung, je utkaná podle stejného vzoru jako ICRF a CRC ve Velké Británii či ostatní mafiáni z „bratrských" evropských zemí. Rockefellerova nadační síť se poté pevně etablovala i v Evropě.

Oč je výzkum rakoviny neúspěšnější na medicínském poli, o to větší vavříny sklízí při vydělávání peněz - jen v Německu denně zemře 600 - 700 lidí na rakovinu. Ovšem než zemřou, přinese každý z nich kolem 400 000 DM do pokladny rakovinné mafie, tedy zúčastněných farmaceutických koncernů, klinik a lékařů. Člověk rád zaplatí, když se tím pomůže pacientovi, ovšem přesná bilance onkologické terapie je zdrcující. Již roku 1981 napsal Frederic Vester: „V třísvazkové souhrnné zprávě německé výzkumné společnosti stručně referuje 2 495 onkologických výzkumníků ze 780 ústavů o stavu své práce. Ze statistiky vyplývá, že v roce 1955 zemřelo asi 95 000 občanů SRN na různé druhy rakoviny, ovšem v roce 1975 to bylo již okolo 150 OOO lidi; aniž by obyvatelstva odpovídajícím způsobem přibývalo. A tento počet neustále narůstá. Proto lze jen stěží popřít, že etablovaný výzkum rakoviny a onkologické terapie již před dvaceti lety uvízl ve slepé uličce. "

Hamburger Abendblatt 15. 8. 1984 přinesl následující zprávu: „Spolkový ministr výzkumu Heinz Riesenhuber předložil hrůznou bilanci rakoviny: Rakovina je ve Spolkové republice stále častější příčinou smrti. Přibližně 160 000 lidí ročně zemře na různé druhy rakoviny. To je kolem 25 % všech úmrtí. Před 30 lety to bylo jen 15 % všech zemřelých.

Ze zápisu zasedání německého Bundestagu: „V německém Bundestagu bylo - nepopiratelně - zjištěno, že z Německého výzkumného onkologického centra v Heidelbergu, subvencovaného denně částkou 200 000 DM, nedostali vyžádané podklady, z nichž by přesvědčivě vyplývalo, že konvenční onkologická terapie přináší alespoň minimální efekt. "

Jak v Bachmannově knize Die Krebsmafia, tak i v článku ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) z 5. 7. 1995 bylo možné se dočíst následující: „Zpráva Národního onkologického ústavu Spojených států v roce 1979 dospěla k závěru, že se pětiletá lhůta pro přežiti u všech druhů rakoviny během dvaceti tří let celkově zlepšila jen o dvě procenta. A u častých druhů rakoviny křivky přežití už po desítky let stagnují: Od roku 1955, jak napsal New EngIandJournal of Medicine, se~ míra vyléčených pacientek s rakovinou prsu ,prakticky nezměnila. U rakoviny žaludku a tlustého střeva nebylo dokonce už čtyřicet let dosaženo žádného pokroku v léčení. Takové poznatky jsou medicínským odborným světem potlačovány. ,Zuřivé protesty` zažil například profesor Ernst Krokowski když tuto bezútěšnou realitu prezentoval bez eufemismů na rentgenologickém kongresu. Jeden lékařský časopis se zdráhal otisknout výsledky výzkumu váženého berlínského profesora Heinze Oesera, v němž exaktními čísly dokázal, že ohrožení lidí rakovinou od počátku minulého století zůstává konstantní. "

Rovněž v New England Journal of Medicine uvedla Heather Gorniková s prof. Johnem Bailarem z Chicagské univerzity v roce 1984 temnou bilanci mortality na onkologická onemocnění, která v posledních dvaceti letech stoupla ze na 182 osob na 100 000 obyvatel. Na celou onkologickou terapii je tedy nutno prakticky nahlížet jako na nezdařilou.

Náš přítel z úvodní části knihy, nositel Nobelovy ceny James Watson alias „honest Jim", se o dnešním výzkumu rakoviny vyjadřuje stručně a výstižně: "Vědecky zbankrotovaný, terapeuticky neefektivní a navíc mrhající prostředky."

Jeden z jeho kolegů spolunositelů Nobelovy ceny Burnet soudí,  že ten, kdo by „onkologický výzkum prověřil nepredpojatě a do hloubky , na konci by nutně dospěl ke zdrcujícímu zjištění, že všechno je k ničemu. Konečný rezultát se rovná nule. "

Při bližším pohledu se snadno dovtípíme, že výzkum rakoviny nemá s vědou pranic. společného. Vše, co se ví, je, že se nějaké buňky „najednou zblázní" a už nedělají to, co mají. Proč, to nikdo neví. A jediné, co lékaře napadne, je totální likvidace těchto buněk: odříznout, spálit nebo otrávit. Nejlépe všechno najednou. A protože této nemoci nerozumějí, považují ji za hrůzné monstrum, a tomu odpovídají i nasazené zbraně největší ráže, které pacient ještě vydrží. Je nad slunce jasné, že si přitom v organismu nemocného počínají jako slon v porcelánu, což celou věc jenom zhoršuje, ale oni to nechtějí vidět.

„Učení o terapii zhoubných nádorů pase celé stádo posvátných krav: to, že léčba je naléhavá, že ozařování a chemoterapie stojí za námahu, že pacientům není třeba nic ohledně jejich nemoci vysvětlovat, že výživa s rakovinou nemá nic společného, že psychický stavnemocných nemá vliv na úspěch terapie a že vedlejší účinky jsou nutným zlem a politováníhodné průvodní symptomy jsou nezbytnou součástí terapie zachraňující život. "

Tato tvrzení jsou dnes jedno po druhém vyvracena.

Ať už jsou onkologové při vymýšlení rafinovaných toxických metod jakkoli důmyslní, právě tak málo dokážou pochopit nesprávnost svých teorií, a proto jejich cesta nevede k úspěchu.

 

Ale v medicíně to často paradoxně chodí podle principu:něco nefunguje, tedy z toho uděláme něco víc. A tak to, co se tak  vznešeně nazývá onkologický výzkum", není ničím, jiným,než divokými planými pokusy v naději, že jednou bude „zázračný prostředek", který rakovinu jako mávnutím kouzelným proutkem odstraní a pomocí něhož bude možno vydělat pořádný balik peněz. Tak to probíhá už po desetiletí gové spolu s farmaceuty si přitom opravdu nežijí špatně.

Rakovina - ano, či ne? - To je to, oč tu běží

Nutně dospíváme k závěru, že lidé se v této souvislosti stávají objektem experimentů. Jsou to přece ,jen nemocní rakovinou". Přitom ovšem také dochází k chybným diagnózám u mnoha zdravých lidí, z nichž jsou děláni onkologicky nemocní, a sice z jednoduchého důvodu: Nehledě na relativně vzácné druhy rychle rostoucí rakoviny je klasifikacace buněk jako defektní nebo maligní (zhoubné) velmi obtížná.Klasifikaci většinou provádějí patologové pod mikroskopem a je  to otázka posouzení buněčných struktur. Zde existuje široká „šedá zóna", v níž je těžké dospět k jednoznačnému závěru. Patolog stojí před problémem, kdy má dospět buď k "nesprávně pozitivnímu", nebo „nesprávně negativnímu" hodnocení, což znamená diagnostikovat rakovinu tam, kde žádná není („nesprávně pozitivní") nebo ji přehlédnout („nesprávně negativní"). Za druhý jmenovaný případ je možno pohnat dotyčného k odpovědnosti, za první nikoliv.

„Když různí patologové zkoumají stejný vzorek, dojde někdy ke zcela rozdílným závěrům. Několik badatelů provedlo kontrolní testy a zjistilo ,ohromující ` odchylky ve stanovené diagnóze: Jednou byly všechny vzorky v podobě buněčných stěrů označeny jako zhoubné a podruhé jen třetina z nich. Mnoho onkologických výzkumníků je zajedno v tom, že rakovinné buňky nelze pod mikroskopem objektimě zkoumat,ať už jsou zhoubné či nikoliv.

Jestliže jsou přívrženci školní medicíny přesvědčeni o tom, terapie může být alespoň nápomocna a neměla by být ni­mu odepřena, pak je hranice rakoviny „ano - ne" dosti níz­ká, tedy raději riskují „nesprávně pozitivní" výsledky (i když si to menšina patologů uvědomuje). V důsledku toho je značnému a počtu lidí diagnostikována rakovina, ačkoliv žádnou ne­mají - se všemi důsledky, o nichž ještě bude řeč.

Poněvadž je toto riziko lékařům známo, avšak z pochopitelných důvodů není vytrubováno do světa, vydal Německý svaz na ochranu spotřebitelů v osmdesátých letech brožuru, v níž  na toto nebezpečí upozorňuje. Každému potenciálnímu Pacientovi se naléhavě doporučuje, aby si pro jistotu nechal vyhotovit tři nezávislé analýzy. „Nezávislý" znamená, že žád­ný ze zúčastněných lékařů a znalců nesmí znát nálezy kolegů, neboť jakmile je jednou vyslovena diagnóza „rakovina", už se žádný lékař neodváží jí oponovat. Jen tehdy, když všechny tři dospějí k témuž rezultátu, je možno hovořit o rakovině. Jisté ovšem je, že něco takového zařídit v našem „zdravotnickém systému" půjde jen s největšími obtížemi.

Nejlepší je zcela se vyhnout pochybným „rakovinným tes­tům", abychom předešli zbytečným problémům. Tím mám na mysli za prvé onen onkologický kolotoč, který se kolem biopsií (testů tkání) a podobného roztočí  a za druhé onkologickou mafii, která čeká jen na to, aby mohla začít „léčit" další oběť.

Pro rakovinu platí totéž, co pro „AIDS". Kdo jednou do­stane tuto nálepku, ten se jí už nikdy nezbaví. Stát se jednou pacientem znamená stát se jím navždy. A takoví pacienti jsou nehájenou zvěři, která je údajně „zasvěcena smrti". Experi­mentuje se s nimi tím nejhorším způsobem, poněvadž si namlouvají, že už nemají co ztratit. To, že dokonce i „zasvěcenci smrti" kromě svého života mají mnoho co ztratit, totiž svou důstojnost a kvalitu života, nikoho zřejmě už tolik nezajímá.

Ale v medicíně to často paradoxně chodí podle principu: něco nefunguje, tedy z toho uděláme něco víc. A tak to, co se tak vznešeně nazývá „onkologický výzkum", není ničím jiným divokými planými pokusy v naději, že jednou bude odhalen „zázračný prostředek", který rakovinu jako mávnutí kouzelným proutkem odstraní a pomocí něhož bude možno vydělat pořádný balík peněz. Tak to probíhá už po desetiletí a onkologové spolu s farmaceuty si přitom opravdu nežijí špatně.

Rakovina - ano, či ne? - To je to, oč tu běží

Nutně dospíváme k závěru, že lidé se v této souvislosti stávají objektem experimentů. Jsou to přece „jen nemocní rakovinou". Přitom ovšem také dochází k chybným diagnózám: u mnoha zdravých lidí, z nichž jsou děláni onkologicky nemocní, a sice z jednoduchého důvodu: Nehledě na relativně vzácné druhy rychle rostoucí rakoviny je klasifikace buněk jako defektní nebo maligní (zhoubné) velmi obtížná. Klasifikaci většinou provádějí patologové pod mikroskopem a to otázka posouzení buněčných struktur. Zde existuje široká „šedá zóna", v níž je těžké dospět k jednoznačnému závěru Patolog stojí před problémem, kdy má dospět bud k „nesprávně pozitivnímu", nebo „nesprávně negativnímu" hodnocení, což znamená diagnostikovat rakovinu tam, kde žádná není („nesprávně pozitivní") nebo ji přehlédnout („nesprávně negativní"). Za druhý jmenovaný případ je možno pohnat dotyčného k odpovědnosti, za první nikoliv.

„Když různí patologové zkoumají stejný vzorek, dochází někdy ke zcela rozdílným závěrům. Několik badatelů provedlo kontrolní testy a zjistilo ,ohromující ` odchylky ve stanovené diagnóze:Jednou byly všechny vzorky v podobě buněčných stěrů označeny jako zhoubné a podruhé jen třetina z nich; Mnoho onkologických výzkurníků je zajedno v tom, že rakovinné buňky nelze pod mikroskopem objektivně zkoumat, ať už jsou zhoubné či nikoliv.

Jestliže jsou přívrženci školní medicíny přesvědčeni o tom, že terapie může být alespoň nápomocna a neměla by být nikomu odepřena, pak je hranice rakoviny „ano - ne" dosti nízka, tedy raději riskují „nesprávně pozitivní" výsledky (i když si to menšina patologů uvědomuje). V důsledku toho je značné mu počtu lidí diagnostikována rakovina, ačkoliv žádnou nemají - se všemi důsledky, o nichž ještě bude řeč.

Poněvadž je toto riziko lékařům známo, avšak z pochopitelných důvodů není vytrubováno do světa, vydal Německý svaz na ochranu spotřebitelů v mosmdesátých letech brožuru, v níž se na toto nebezpečí upozorňuje. Každému potenciálnímu pacientovi se naléhavě doporučuje, aby si pro jistotu nechal vyhotovit tři nezávislé analýzy. „Nezávislý" znamená, že žádný ze zúčastněných lékařů a znalců nesmí znát nálezy kolegů, neboť~ jakmile je jednou vyslovena diagnóza „rakovina", už se žádný lékař neodváží jí oponovat. Jen tehdy, když všechny tři dospějí k témuž rezultátu, je možno hovořit o rakovině. Jisté ovšem je, že něco takového zařídit v našem „zdravotnickém systému" půjde jen s největšími obtížemi.

Nejlepší je zcela se vyhnout pochybným „rakovinným testům", abychom předešli zbytečným problémům. Tím mám na mysli za prvé onen onkologický kolotoč, který se kolem biopsií (testů tkání) a podobného roztočí, a za druhé onkologickou mafii, která čeká jen na to, aby mohla začít „léčit" další oběti.

Pro rakovinu platí totéž, co pro „AIDS". Kdo jednou dostane tuto nálepku, ten se jí už nikdy nezbaví. Stát se jednou pacientem znamená stát se jím navždy. A takoví pacienti jsou nehájenou zvěři, která je údajně „zasvěcena smrti". Experimentuje se s nimi tím nejhorším způsobem, poněvadž si namlouvají, že už nemají co ztratit. To, že dokonce i „zasvěcenci Smrti" kromě svého života mají mnoho co ztratit, totiž svou důstojnost a kvalitu života, nikoho zřejmě už tolik nezajímá.

 
 Abyste si nemysleli, že se mi jen něco ošklivého zdálo (kéž by tomu tak bylo!), předkládám vám několik vybraných citátů z nepřeberného množství kritických hlasů.

V expertize Německé výzkumné společnosti zazněla kritika, že onkologičtí výzkumníci „více či méně nahodile" zkoušejí; to, co je „právě aktuální" a co „daná vědecká skupina považuje za správné".

To potvrzuje profesor Otto Westphal v časopisu Der Spiegel, č. 35 z roku 1980: „Obecně se léčba rakoviny omezuje náhodné zkoušení toho, co je právě na pořadu dne."

Bachmann píše ve své knize: „To dosvědčuje množství klinických pokusů na smrtelně nemocných onkologických pacientech. Protože to s nimi nemůže jít víc s kopce, než už to jde, odskáčou to jako pokusní králíci, na nichž se zkoušejí různé jedovaté koktejly. Utrpení pacientů je přitom druhořadé.Kdyby totiž zmírnění utrpení bylo nejvyšším cílem onkologů, pak by neléčili své pacienty jako statistická čísla, nýbrž jako jednotlivé konkrétní případy. Nepoužívali by u náhodně vybrané skupiny pacientů jedno konkrétní schéma a u jiné skupiny druhé, nýbrž by u každého jednotlivého pacienta tak dlouho obměňovali léčbu, až by to pocítil úbytkem bolesti."

Šéflékař dr. Ulrich Dold v časopisu Der Spiegel č. 26/1987 připouští: „Při své horlivosti zaměřené na likvidaci rakoviny jsme přehlédli, že pacienti často více trpí terapií než rakovinou samotnou. "

Ve stejném článku (Ein gnadenloses Zuviel an Terapie Nemilosrdná přemíra terapie) čteme: „Londýnský psychiatr Steven Greer poznamenává, ,že se výzkum až podezřele málo doposud zabýval otázkou, jak terapeutický horor působí na onkologické pacienty. `A dále přiznává: ,Víme toho mnohem více o chování myší, potkanů a jiných neštastných tvorů, kterým byla rakovina uměle implantována, než o skutečných pacientech v nemocnicích. "`

A Hans Ruesch komentuje v Pharma-Story: „Samozvaní vědci ve zvířecích laboratořích nemají ani to nejmenší ponětí; jak zkoumat nemoci.Jediné, co vědí; je, jak nejrůznější nemoci, včetně rakoviny, vytvářet V tomto bodě jsou mimořádně úspěšní a vynalézaví:.. Každému by mělo být jasné - to znamená každému, jehož schopnost myslet ještě nebyla dokonale rozložena výchovou a systematickým vymýváním mozků mé­dii -, že experimentálně vyvolaná rakovina (implantací rakovinných buněk zvířatům nebo jinou umělou a násilnou metodou, jako je jednostranná výživa nebo podávání škodlivých substancí) musí být naprosto odlišná od rakoviny, která se vyvinula sama od sebe a navíc v organismu člověka."

U všech těchto krutých pokusů na zvířatech se vždy nacvičuje vyvolání nemoci a poté likvidace. Nebo jste už někdy slyšeli o vyléčených pokusných zvířatech? Snadno se dovtípíme, že výzkum, který stojí na těchto základech, rovněž ani lidem nepřináší nic než utrpení a zkázu.

Jen hrstka onkologů nahlédla nesmyslnost svého počínání. Patří k ním profesor D. K. Hossfeld, který v interview pro Der Spiegel řekl:„Opravdu musejí pacienti s rakovinou nesmyslně trpět v zájmu ekonomické prosperity ošetřujících lékařů?"

Stephen Fulder píše ve své knize Überlebensführer für Patienten (Průvodce přežitím pro pacienty): „Školní medicína neléčí vedlejší účinky tím, že by se snažila zlepšit zdravotní stav, nýbrž tím, že se pokouší zdokonalovat léky a terapii ozařováním a ty ještě cíleněji orientovat na rakovinné buňky. Utrpení, jež terapie způsobuje, dalo lékařskému výzkumu v konečném efektu jen další důvod, aby v póze hrdinů tryskem uháněl za dalšími zbraněmi. Mezitím ~ nemocná těla opouštějí zpustošená válečná pole, na nichž zuří válka."

Pozor! Chemické zbraně!

Na politické rovině jsou chemické zbraně údajně v klatbě Jsme proto připraveni kvůli tomu bombardovat irácké a jiné národy (ačkoliv „dohližitelé nad morálkou" si sami vytvořili, nezměrné zásoby tohoto zkázonosného materiálu). Já si kladu otázku, proč ještě nikdo nedostal nápad bombardovat centra pro výzkum rakoviny, neboť to, co se tam zkoumá a v jsou přesně tyto látky, i když o tom mnozí ještě nevědí.

„Chemoterapeutika" (správně by se měla nazývat chemotoxika, neboť nedokážou léčit) jsou odnoží jedovatých plynů, vyráběných za první světové války. Takzvaná „cytostatika" byla zprvu vyvinuta z yperitu („hořčičný plyn"). Poněvadž tento bojový plyn napadá především kostní dřeň a lymfatický systém (důležitou součást imunity), začal se používat u rakoviny krve a lymf. Tato látka se dnes nazývá ,;Lost" a mnoho chemopreparátů obsahuje její sloučeniny. Každé cytostatikum je buněčný jed, jak již jeho název napovídá (cyto = buňka, buněčný; stasis = zastavení, stání) a na údajně spočívá jeho působení: sice je toxické pro všechny buňky, ale pro rakovinné trochu víc. Říká se, že se jimi- stejně jako pomocí ozařování - údajně mohou zmenšovat~ tumory. Ve skutečnosti jen 8 % druhů rakoviny reaguje na chemoterapii, a sice z následujícího důvodu: jedy působí na dělení buněk a poškozují tuďíž nejprve rychle se dělicí buňky. Rychleji než buňky tumorů se však děli buňky imunitního systému, které činí 20 - 30 % hmoty tumoru (dalších 50 % sestává z neškodných endotelových buněk a fibroplastů, tedy cév a vaziva). K rozpadu nádorové tkáně vlivem~ ozařování a chemoterapie dochází v prvé řadě zničením důležitých imunitních buněk!

 

Také u leukémie lze zredukovat počet leukocytů, což onkologové považují za úspěch. Ti jsou jako zhypnotizovaní nádorovými projevy (velikost tumoru, počet buněk), takže si už dál nevšímají stavu celého organismu. Přitom symptomy otravy (eufemisticky nazývané „vedlejšími účinky") vypovídají jas­nou řečí: nevolnost, zvracení, vypadávání vlasů, poškození jater, oslabení imunitního systému atd.

Ve skutečnosti chemoterapeutika dokážou pouze jediné, totiž zastavit přirozený průběh léčení. Poněvadž během přirozeného léčení také dochází k dočasnému nárůstu leukocytů, resp. k dočasnému otoku „tumorů" (jak ještě uvidíme), je také jasné, proč se takové účinky objevují. Když se však nespustí léčivý proces, nemůže ho ani žádné chemoterapeutikum vynutit - to pouze urychluje odumírání a způsobuje utrpení člověka,jak lze doložit četnými případy

Navíc jsou, jak známo, ještě všechna „chemoterapeutika" - stejně jako ozařování - sama o sobě karcinogenní!~ Ústav toxikologie a chemoterapie při Německém výzkumném onkologickém centru v Heidelbergu připouští: „U onkologické chemoterapie je třeba především myslet na to, že aplikovanými cytostatiky je možno vyvolat druhotné nádory. "

Týdeník~ Ärzte Woche napsal 2. 11. 1994: „Existuje zřejmá korelace mezi nárůstem četnosti sekundárních tumorů a zintenzivňováním chemoterapie."

Ve firemním periodiku basilejského farmaceutického nadnárodního koncernu Hoffmann- LaRoche s názvem Roche­Magazin v květnu 1986 připustili: „jediné medikamenty, u nichž je nutno vědomě... počítat s rizikem rakoviny, jsou, ironií osudu, cytostatika nebo léky proti rakovině. U této skupiny preparátů se z nutnosti akceptují vedlejší účinky, které by u ostatních léků byly naprosto neakceptovatelné: vypadávání vlasů, zvracení, celkový špatný zdravotní stav. A rovněž i jistá karcinogenita (možnost zapříčinění rakoviny). Tomu naneštěstí nelze zabránit. Jinými slovy. Pacient, léčený cytostatiky může snad dostat svůj nádor pod kontrolu, ale vzniká tu nebezpečí; že onemocní jiným druhem rakoviny, například leukémií. To, jestli zavedený preparát navzdory všem předchozím zkouškám a výzkumům může vyvolat rakovinu, vlastně nikdy nedokážeme říci s naprostou určitostí:"

O tom, jaké nebezpečí chemoterapeutika představují, si můžete udělat hrubou představu, když si přečtete „Ochranná opatření při manipulaci s cytostatiky", určená pro zdravotnický personál, která oficiálně vydala sekce národního zdraví rakouského Úřadu spolkového kancléře dne 13. 2. 1990: „Cytostatika se vyznačují vedle svých akutních i chronických toxických~ účinků také ještě mutagenními a karcinogenními vlastnostmi U terapeutické indikace byly u pacientů popsány poruchy fertility (plodnosti) a aberace chromozomů (patologické změny genotypu). Rovněž mohou vést ke vzniku sekundárního karcinomu. Poslední výzkumy upozorňují na to, že cytostatika představují určité riziko i pro osoby pověřené jejich aplikací;tedy lékařů a ošetřujícího personálu. Taktéž cytogenetické výzkumy u ošetřujícího personálu potvrzují tyto závěry Doposud bylo provedeno jen několik epidemiologických šetření, které prokazují zvýšenou míru spontánních potratů u zdravotních sester Při provádění terapie cytostatiky je nutno nosit rukavice na jedno použiti: Aby se pacienti zbytečně neznepokojovali, je možno upustit od nošení ochranné masky; pokud se zajisti; aby se přitom netvořil aerosol. Těhotným a kojícím matkám i dětem je zakázáno pobývat v prostředí; kde se cytostatika aplikují."

To však nebrání tomu, aby se s injekcemi začalo ihned;; jakmile se objeví byť~ jen stín podezření onemocnění rakovinou Jedna těhotná žena a matka byla varována před kontaktem s výměšky své dcery, léčené chemoterapeutiky, aby nedošlo k poškození plodu.

Chtít léčit rakovinu látkami ničícími buňky je čiré bláznovství a stejně tak inteligentní, jako snažit se hasit oheň benzinem.

Mnoho chemoterapeutik také škodí srdečnímu svalu, především v případě, kdy se podávají pomocí srdečního katetru. To může vést k srdečnímu selhání, speciálně u dětí. Statisticky nejsou tyto případy vedeny jako oběti aplikace jedovatých preparátů, nýbrž jen jako „srdeční selhání".

Z oficiálních sdělení Německého výzkumného onkologického centra v Heidelbergu také vyplývá, že tyto vysoce toxické látky s jistotou zabíjejí pacienty tímto způsobem léčené:

• 95 % pacientů léčených chemoterapeutiky umírá po 5 letech

• 98 % nejpozději po sedmi letech!

Asi 10 - 15 % osob vůbec nepřežije první fázi onkologické léčby. To znamená, že celkově dlouhodobě přežijí pouze dva ze sta pacientů léčených chemoterapeutiky, a to nikoliv díky, nýbrž navzdory chemickým jedům. Z čísla zemřelých, léčených chemoterapií, však bylo jen 5 - 10 % statisticky evidováno („standardizované skupiny"), čímž vznikl onen údajný a vylhaný „počet vyléčených"!

Tuto skutečnost potvrdily studie, které ukázaly, že neléčení pacienti s rakovinou v průměru žili déle a především lépe, než léčení, když odhlédneme od triků s čísly v oficiálních statistikách. Tak například americký profesor Hardin B. Dones poukázal na tento podvod ve své přednášce před ACS (American Cancer Society). Bachmann k tomu napsal: „Když,Jones korigoval tyto disproporce ve statistice, dokonce došel k závěru, že „skutečná očekávaná délka života neléčených pacientů... se zdá být delší než u léčených pacientů. "Jinými slovy: Dosavadní léčba se vykázala jako neúčinná, ne-li dokonce škodlivá. Jen dva z reportérů, kteří se sympozia zúčastnili; o této informaci referovali, `jak odhalil vědecký novinář Gary Null. ,Ačkoliv své výroky zopakoval v roce 1975 a 1977; zveřejnění ve velkých zpravodajstvích médiích se nedočkal neboť v roce 1978 zemřel. "`

Samozřejmě se etablovaná onkologická mafie takových zveřejnění obává jako čert svěcené vody. Kdyby se totiž šířeji čalo hovořit o tom, že onkologická terapie - speciálně ozařování a chemoterapie - víc škodí, než pomáhá, už by se nikdo nenechal léčit, nebo by přešel k alternativním metodám. Celá ta lukrativní budova lží by se zhroutila (ku prospěchu veřejnosti i zdravotnických pojištoven) a panstvo by si muselo najít novou práci, poněvadž se zdráhá něčemu novému se přiučit

Doufejme, že k tomu už brzy dojde.

Ukázkový podvod s leukémii

Netvrdí snad školní medicína, že právě u leukémie se chemoterapií dosahuje obzvláště „úspěšné" míry vyléčených pacientů? Když se na tato čísla blíže podíváme, vidíme, že je to absolutní nesmysl:

„Veškerá lékařská literatura uvádí; že takzvané,šance na léčení` činí u leukémie 10 - 20 % při aplikaci dnes používané vysoce iracionální pseudoterapie, to znamená chemoterapie.; V rámci těchto 15 % vyléčených lidí se vydělují dvě skupiny s relativně vyšší mírou přežití: a) s takzvanou,leukémií stáří chronického typu a b) s akutní lymfatickou leukémií vyskytující se zejména u malých dětí:

Na posledně jmenovanou skupinu se dříve vůbec nepohlíželo jako na pravou leukémii, protože její průběh byl mimořádně příznivý a v podstatě nepotřeboval žádný zásah zvenčí: Péče se omezovala jen na provádění krevních testů s delší periodicitou a vždy se zjistilo, ze se všechno zase vrátilo do normálu. Ještě před třiceti lety se leukémie diagnostikovala v množství 3- 5 % dnešního stavu. Byly to vždy velmí těžké případy a tito pacienti zpravidla zemřeli. Ostatních 95 % případů bylo diagnostikováno jako „pravá leukémie" a tito lidé také nezemřeli. Míra přežití; která dnes činí iatrogenně (lékařským zásahem) nebo judiciálně (právním zásahem, nátlaková chemoterapie)jen 10 - 15 %, dosahovala v té době 95 %!

Pacienti byli tenkrát jen pár měsíců unavení a malátní (tzv. „přechozená chřipka `) a potom byli zase v dobré kondici jako dřív, Jasnými slovy řečeno: Když dříve zemřelo 5 % pacientů a dnes 85 % iatrogenně nebo judiciálně, pak dnes 80 % lidí - obětí této pseudoterapie - by vlastně vůbec nemuselo ze­mřít.

Jak vyplývá z dopisu jistého dětského lékaře z Uhnu, spočívá trik s údajně „vysokou mírou vyléčených" v tom, že se ze skupiny 50 000 dětí postižených leukémii vydělí 2 500 těch pacientů, které chemoterapie poškodila nejméně. Tyto děti byly zařazeny do takzvané „standardizované skupiny", čímž se získává „80 - 90 % naděje na úspěch". Ostatních 47 500 dětí je statisticky i fakticky smeteno ze stolu, stejně jako ty, které byly poslány domů zemřít, aby se neobjevily ve statistikách mortality té které kliniky. Tyto děti by měly bez chemoterapie nejméně šestnáctinásobně vyšší šanci, že se uzdraví, a to bez všeho toho utrpení!

Vydržte, prosím, pět let!

V magazínu Der Spiegel jsme se mohli dočíst: „Pro vítězství či prohru v boji proti rakovině měli zdravotníci doposud jen Jedno jediné, prosté měřítko: Takřka se stopkami v ruce registrují, jak dlouho pacient žije po vynesení diagnostického ortelu: Pokud pacient přestojí pět let bez recidivy; je považován za vyléčeného bez ohledu na to, co mu způsobily operace nebo chemické kurýrování.

 
 Přitom se počítá doba od sdělení diagnózy bez ohledu, na to, v jakém stadiu se rakovina (nebo údajná) rakovina nachází. Pokud pacient krátce nato zemře, klasifikuje se to stále „úspěch" v „pětileté statistice". Pokud se „rozpozná dříve" počítá se oněch inkriminovaných pět let od dřívější doby, to znamená, že pacient dokázal fakticky žít déle. Opět statistický „úspěch" a zdánlivý „důkaz užitečnosti dřívějšího rozpoznání". Pokud jsou „nedopatřením nesprávně pozitivně" diagnostikovány (tzn. prohlášeny za nemocné rakovinou) zdravé osoby, je to též „úspěch" v pětileté statistice. Kromě toho jsou; „úspěch" registrováni i takoví pacienti, kteří přežili pět let jakékoli terapie, ba se dočkali i stáří, ale také takoví jedinci, na nichž se terapie podepsala tak, že stěží přežili oněch pět let.

Pětiletá statistka zahrnuje tak mnoho chyb a nesmyslů, že je naprosto nevhodná k posuzování „úspěchu léčby" a už vůbec ne vyléčení.

Věří sami lékaři v hloubi duše v to, co dělají?

Lékaři jsou si dokonale vědomi toho, že celé to statistické pokrytectví nemá ani hodnotu papíru, na němž bylo ~vytištěno, a že takzvaná „terapie" život spíše zkracuje, než prodlužuje. Důkazem je fakt, že většina z nich - je-li jim nebo jejich rodinným příslušníkům diagnostikována rakovina - odmítne tu léčbu, kterou ordinují svým pacientům. Profesor Klaus Thomsen, vedoucí gynekologického oddělení hamburské Univerzitní polikliniky, pronesl v září 1985 na odborném kongresu v Berlině: „Měli bychom se zamyslet nad tím, že roste počet lékařů, kteří říkají: ,Nikdy bych takovou terapii sám na sobě nepřipustil.. "

Ve stejném článku se dále dočteme: „Statistiky přežití dokazují, že tradiční onkologická terapie nad zhoubnými novotvary většinou nezvítězí, nýbrž pacientům způsobí závěrečné martyrium jejich života. Lékařský časopis Selecta píše, že, "Lékaři, kterým byla stanovena diagnóza rakoviny, často striktně odmítají jakoukoli invazívní terapii. ` Mají k tomu dobrý důvod: Upuštění od radikálmoperace, radioterapie vysokými dávkami záření a toxickými cytostatiky mnohokrát prodlužuje nejen délku života, ale nemocní se také cítí „lépe, jejich schopnost pracovat není tak negativně ovlivněna a netrpí stavy totálního vyčerpání."

Prof. dr. A. Landsberger z anatomického ústavu heidelberské univerzity říká: „Zároveň je nutno zdůraznit, že lékaři - a to i z center zhoubných nádorů, pokud oni sami nebo jejich blízcí příbuzní onemocní, se na mě obracejí s notoricky opakovanou větou: ,Vy přece velmi dobře víte, že na to nic nemáme. "

Ale dejme také jednou slovo postiženým. Onkologicky nemocná Chilly Antová, bojující za svá práva pacienta, napsala: ,"Jestliže jsou na jedné straně operace, léčba ozařováním a chemoterapie chváleny až do nebes jako největší pokrok medicíny k blahu člověka a na druhé straně lékaři i jejich příbuzní odmítají operace i terapeutické metody, používané u tisíců jiných pacientů, je to jen důkaz toho, jak lékaři a s nimi i chemické a průmyslové nadnárodní koncerny vodí za nos občany spoléhající na medicínu. Proč by ,přirozené` úmrtí na rakovinu, na něž si lékaři a jejich blízcí činí nárok (a tím vyjadřují, že ve svém případě odmítají umělou konstrukci lékařské,mučicí strategie; to znamená nepáchat na svých vlastních kolezích to, co denně tisícům ,normálních`pacientů zcela legálně a jako,nezbytně nutné`předepisují) nemělo platit pro všechny občany jako projev hrdinství? Neměl by být v osvíceném pacientovi mobilizován odpor a odmítání vůči tomuto jen neštěstí přinášejícímu systému?"



Čítajte viac: http://dolezite.sk/Zlociny_onkologickej_mediciny__167.html#ixzz10qgrx6WJ


P�evzato z dolezite.sk

Zobrazeno: 991x

<<T�MA: Rakovina

<< K t�matu

Hello! cheap viagra , cheap cialis , purchase viagra , purchase cialis ,

Úterý˝ 16. září 2014

(P�idej vlastn� p��lohu k t�matu)

Ochrana proti spamu. Kolik je dvakr�t t�i?

BTC Clicks banner